0

Kaliningradská otázka

Posledních dvanáct let téměř celé Pobaltí prosperuje. Demokracie a ekonomický růst posílily svobodu a prosperitu většiny jeho obyvatel. Estonsko, Polsko, Litva a Lotyšsko dospěly od socialistické stagnace až k branám Evropské unie. Petrohrad se otevřel světu a vzkvétá. Všechny postkomunistické pobaltské země a regiony postupně vybudovaly hospodářskou strukturu, nezbytnou k modernizaci a rozvoji společnosti a zvyšování životní úrovně jejich obyvatel.

Všechny, s výjimkou jedné. Ministerská schůzka, která se bude tento týden konat v Petrohradě, by měla být jen počátkem intenzivního a společného úsilí vyřešit otázku Kaliningradu. Kaliningradská oblast se topí v korupci a beznaději a je politováníhodnou baštou zaostalosti uprostřed relativně úspěšného regionu. Je kromě toho poznamenána nejvyšším počtem nakažených virem HIV v Evropě a překvapivě vysokou narkomanií.

Historie se mírně řečeno s Kaliningradem nijak nemazlila. Sovětský svaz zabral tuto enklávu Německu na konci druhé světové války a formální vliv nad ní získal v roce 1946. Proměnil město v základnu baltské flotily námořnictva Rudé armády a až do roku 1989 ji odřízl od okolního světa. Původní německé obyvatelstvo, které svůj domov nazývalo Königsberg, bylo vyhnáno a jeho hluboce zakořeněná kultura a instituce byly nahrazeny vlnami přistěhovalců, které sem Sovětský svaz přesídlil a dodnes izoloval ve jménu dnes už zkrachovalé sovětské ideologie.

Za bídu a zoufalství Kaliningradu však historie může jen zčásti. Rusku i EU chybí vize a iniciativa něco změnit - i to je významnou překážkou na cestě k dosažení dlouhodobé stability a pokroku.