0

Mizející obloha

Jeden americký astronaut upustil před několika měsíci na oběžné dráze nástroj, což vyvolalo obavy z jeho potenciální nebezpečnosti, protože objekt řítící se takovou rychlostí vesmírem by mohl zničit drahý satelit, nebo dokonce ohrozit životy lidí v kosmu. Krátce nato provedla Čína řízený odpal jednoho ze svých satelitů, čímž rázem zdvojnásobila objem jemných obíhajících úlomků, které jsou nebezpečné, protože je lze těžko sledovat.

Svět si tak znovu uvědomil, k jak zvláštní situaci se schyluje na naší obloze. Obloha je jedinečným prostorem, který je nedostatečně regulován. Vzhledem k nástupu globálního znečišťování a globálních technologií se náprava tohoto nedostatku stává čím dál naléhavějším problémem.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Zákony související s oblohou ve většině případů kopírují zákony upravující lidskou činnost ve světových oceánech. Ty patří všem, což ovšem neplatí o oblastech poblíž pevninských masivů, kde se uplatňují podobná pravidla jako na suchozemských hranicích. V důsledku toho bývá obloha obvykle rozčleněna z hlediska dopravy. Civilní a bojová letadla operují v „kontrolovaném“ vzdušném prostoru blízko u země, zatímco s rostoucí výškou by měla mít státní příslušnost stále menší význam. Křehké smlouvy, které tento fakt upravují, jsou dodržovány zejména díky tomu, že jen málo států si může dovolit umisťovat tak vysoko svůj majetek.

Skutečnost, že se o atmosféru dělí celé lidstvo, však v poslední době přináší složitější problémy. Uhlík a fluorouhlíky mají vliv na děti všech. Po výbuchu Černobylu to není jen Ukrajina, kdo se bude muset celé generace potýkat s radioaktivními účinky. A některé státy už brzy kolonizují Měsíc, což povede ke vzniku stejně neuspokojivé a provizorní situace, jakou dnes zažíváme na Antarktidě, kde si státy v podstatě berou, co chtějí, aniž jim tam něco právoplatně patří.

Zapotřebí je osvícenější přístup ke společným zdrojům – takový, který bude méně závislý na neokoloniální kontrole.

Někteří experti navrhují, aby poměry na obloze kopírovaly precedens tvořený elektromagnetickým spektrem. „Vzduchové vlny“ se využívají k celé škále komunikačních forem – některé si nárokuje vláda, k jiným, například rádiovým vlnám má přístup i veřejnost. Pásmo využitelné oblasti – spektrum – spravují vlády, jako by to byl nemovitý majetek, a rozdělují je podle vlnové délky, kdy je určitá část vyčleněna pro mobilní telefony, jiné části pro vojenské piloty a tak dále.

Pokud by tato oblast nebyla bedlivě řízena, nastala by katastrofální situace, protože by lidé vysílali jeden přes druhého. Zanedlouho budeme svědky ještě větší aktivity tohoto spektra, neboť infrastruktura mobilních telefonů splyne s relativně neregulovaným internetem.

Poté budou pravděpodobně následovat ještě důmyslnější komunikační prostředky založené na přístupu ke vzduchu. Do jisté míry z toho budou mít prospěch všichni, protože se sníží schopnost vlád cenzurovat informace. Byl by to však lepší model správy poměrů v atmosféře?

Možná ne. Problém je v tom, že přinejmenším některé elektromagnetické vlny jsou nebezpečné. Představme si, že v kterémkoliv okamžiku probíhají průměrnému občanovi v rozvinutém světě mozkem miliardy sdělení. Lze ukázat, že buňky jsou schopny je detekovat, avšak není známo, do jaké míry tato sdělení ovlivňují tělo.

Je ovšem známo, že na severní polokouli vymírají včely. To je velmi znepokojivá skutečnost, poněvadž značná část produkce potravin je závislá na opylení včelami. Hlavními příčinami nedávné epidemie jsou bakterie a roztoči, ale ti s námi žijí odedávna. Proč tedy mají na včely takový vliv právě teď?

Jedna německá studie naznačuje, že rozšíření stožárů mobilních operátorů oslabuje imunitní systém včel (studie dává do souvislosti počet stožárů a intenzitu signálu na jedné straně a úhyn včel na straně druhé). Na definitivní závěry je ještě brzy, ale může to být i tak, že u mnoha běžných typů radiace neexistuje žádná bezpečná úroveň ozáření – čím více jsme mu vystaveni, tím větší škody utrpíme. Důsledky tohoto jevu bychom pak viděli v nepřímých dopadech, jako je rostoucí výskyt astmatu a hyperaktivity u dětí.

Fake news or real views Learn More

Potíž se současnými regulačními modely tedy možná spočívá v předpokladu, že celá atmosféra je nám k dispozici k neomezenému využití. I my intuitivně chápeme důležitost omezení, jakmile ztrátu oblohy sami pocítíme v poetických souvislostech. Tím, jak stále větší část planety zamořuje světelný smog, totiž ztrácíme jedno ze svých nejstarších spojení s přírodou: odvěkou schopnost dívat se na hvězdy. Pokud ani vymírající včely nepovedou ke zformulování oficiálních zásad o způsobu sdílení oblohy, pak doufejme, že k tomu povede prázdný vesmír.

Obloha musí patřit lidem. Její zneužití poškozuje každého a zisky z jejího využívání by měly přinášet prospěch všem, z čehož vyplývá potřeba zavést celosvětová demokratická práva na tento bezesporu univerzální přírodní zdroj.