2

Jak rozvinout jihoafrickou dividendu rozmanitosti

KAPSKÉ MĚSTO – Po velmi podnětné a příjemné návštěvě Jihoafrické republiky – do této nádherné země jsem zavítal poprvé po 15 letech – odtud odjíždím ze smíšenými pocity. Pokračující proces hospodářského a politického rozvoje vyvolal u lidí, kteří zde žijí, i u zainteresovaných pozorovatelů, jako jsem já, naděje a současně i obavy z budoucnosti.

Před čtvrt stoletím nastoupila Jihoafrická republika mimořádnou cestu odchodu od téměř padesáti let dusivého apartheidu, když se přihlásila k zásadové vizi Nelsona Mandely „odpustit, ale nikdy nezapomenout“. Jakmile černošská většina v zemi konečně dostala právo mluvit do vládnutí v zemi, zvolila vládu Afrického národního kongresu (ANC), která upustila od konfiskací a znárodňování soukromého majetku vlastněného privilegovanou menšinou, a tím se odlišila od mnoha jiných států v Africe i jinde, které se vymanily z útisku koloniální vlády.

Vláda v čele s Mandelou si místo toho uvědomila, že rozmanitost země je potenciálním zdrojem její dlouhodobé jednoty a blahobytu, a rozhodla se pro pozoruhodně inkluzivní přístup. Tento model inspiroval mnoho dalších lidí mimo Jižní Afriku, a to i v zemích, kde stále vládnou autoritářské režimy, které používají zastrašovací taktiku k tomu, aby se udržely u moci. Mandelův přístup ukázal, že spořádané a inkluzivní změny režimu jsou možné a že dříve utiskovaní a věznění bojovníci za svobodu se mohou proměnit a vytvořit legitimní a efektivní vládu.

Výsledky jihoafrického přerodu však zdaleka nejsou dokonalé. Dnešní růst je nedostatečně inkluzivní a příliš pomalý a loňský růst HDP se jen stěží přehoupl do kladných čísel. Giniho koeficient patří mezi nejhorší na světě a odráží zarážející úroveň nerovnosti příjmů; míra nezaměstnanosti dosahující 26,5% je alarmující a nejtvrději doléhá na mladé lidi; až příliš mnoho občanů navíc vězí v katastrofálním začarovaném kruhu chudoby.