2

Jak rozvinout jihoafrickou dividendu rozmanitosti

KAPSKÉ MĚSTO – Po velmi podnětné a příjemné návštěvě Jihoafrické republiky – do této nádherné země jsem zavítal poprvé po 15 letech – odtud odjíždím ze smíšenými pocity. Pokračující proces hospodářského a politického rozvoje vyvolal u lidí, kteří zde žijí, i u zainteresovaných pozorovatelů, jako jsem já, naděje a současně i obavy z budoucnosti.

Před čtvrt stoletím nastoupila Jihoafrická republika mimořádnou cestu odchodu od téměř padesáti let dusivého apartheidu, když se přihlásila k zásadové vizi Nelsona Mandely „odpustit, ale nikdy nezapomenout“. Jakmile černošská většina v zemi konečně dostala právo mluvit do vládnutí v zemi, zvolila vládu Afrického národního kongresu (ANC), která upustila od konfiskací a znárodňování soukromého majetku vlastněného privilegovanou menšinou, a tím se odlišila od mnoha jiných států v Africe i jinde, které se vymanily z útisku koloniální vlády.

Vláda v čele s Mandelou si místo toho uvědomila, že rozmanitost země je potenciálním zdrojem její dlouhodobé jednoty a blahobytu, a rozhodla se pro pozoruhodně inkluzivní přístup. Tento model inspiroval mnoho dalších lidí mimo Jižní Afriku, a to i v zemích, kde stále vládnou autoritářské režimy, které používají zastrašovací taktiku k tomu, aby se udržely u moci. Mandelův přístup ukázal, že spořádané a inkluzivní změny režimu jsou možné a že dříve utiskovaní a věznění bojovníci za svobodu se mohou proměnit a vytvořit legitimní a efektivní vládu.

Výsledky jihoafrického přerodu však zdaleka nejsou dokonalé. Dnešní růst je nedostatečně inkluzivní a příliš pomalý a loňský růst HDP se jen stěží přehoupl do kladných čísel. Giniho koeficient patří mezi nejhorší na světě a odráží zarážející úroveň nerovnosti příjmů; míra nezaměstnanosti dosahující 26,5% je alarmující a nejtvrději doléhá na mladé lidi; až příliš mnoho občanů navíc vězí v katastrofálním začarovaném kruhu chudoby.

K této skličující situaci nepochybně přispělo špatné vládnutí, které nedosahuje úrovně, již si Mandela pro svou milovanou zemi představoval. Vedle dalších věcí vláda špatně nakládá s veřejnými financemi a klopýtá v úsilí vytvořit nový model hospodářského růstu. K hospodářským a měnovým potížím země navíc v posledních letech přispívají klesající ceny komodit.

Protože Jižní Afrika zdaleka nenaplňuje svůj značný potenciál, trpí také snaha o „hospodářské zrovnoprávnění černochů“, které má zmenšit historické nerovnosti. Nedostatky ve veřejném sektoru, jež jsou v poslední době patrnější a lépe pochopené, však nepředstavují jediný důvod této situace. Dalším, o něco méně viditelným problémem je skutečnost, že ani snaha soukromých firem o zajištění rozmanitosti nezískala dostatečnou dynamiku.

Jihoafrické firmy nejsou jediné, které mají v této oblasti potíže. Značná část podnikatelské komunity z celého světa, Západ nevyjímaje, se stále snaží vymyslet způsob, jak zajistit úspěch programům inkluze a diverzity, včetně zajišťování rovných podmínek pro všechny, poněvadž dnes jsou podmínky stále vychýlené v neprospěch žen.

Výzkumy ukázaly, že inkluze prospívá podnikání. V důsledku toho si mnoho západních firem uvědomuje, že zavádění větší rozmanitosti do rozhodovacího procesu na většině úrovní zvýší jejich odolnost a činorodost. Stále jim však dělá problémy překonávat slepá místa a vědomé i podvědomé předsudky pramenící ze strukturálních a behaviorálních překážek, na které ženy narážejí, zejména když se snaží získat vysoké funkce, k jejichž výkonu mají všechny předpoklady.

Jak ukázala například Mahzarin Banajiová z Harvardovy univerzity, firmy podléhají slepým místům a podvědomým předsudkům z řady různých důvodů. Patří mezi ně vývoj našeho mozku, zážitky a zkušenosti z dětství, historické interakce a heuristické zkratky, které podvědomě používáme k interpretaci informací a zasazování témat do širšího rámce. Chtějí-li firmy těmto faktorům čelit, musí přijít na to, jak udržet rozšířené stavy vědomí a chápání, které vynášejí předsudky na světlo.

Jihoafrické firmy, zejména ve finančním sektoru, už nemohou o inkluzi pouze řečnit. Budou muset zavádět behaviorální podněty a modifikovat firemní struktury tak, aby podněcovaly inkluzivnější a na zásluhách založené chování. Generální ředitelé a manažerské týmy musí zkvalitnit svou činnost, připomínat kolegům silné argumenty, podle nichž diverzita zlepšuje fungování firem, a vyvíjet mnohem větší snahu o vyhledávání, výcvik a vedení talentovaných jednotlivců bez ohledu na rasu. Konkrétně by měly rozšířit individuální a kolektivní učňovské a profesní programy, modernizovat metody měření výkonu a zintenzivnit úsilí o začlenění nedávných výzkumů o přínosech kognitivní diverzity a „superaditivity“ do vnitřní i vnější komunikace.

Všichni bychom se měli mít na pozoru před rizikem zpozdilých vlivů ovlivňujících naše chování a rozhodování. Jak tvrdím ve své nedávné knizeJediní svého druhu: „Žádná firma a rozhodně ani žádná země nebudou moci plně využít svůj realizovatelný potenciál, pokud nedokážou přijmout a zapojit lidský talent bez ohledu na pohlaví, rasu, kulturu, sexuální orientaci a perspektivy.“

Jihoafrická republika bude potřebovat mnohem víc než jen kvalitnější hospodářské řízení, pokud chce překonat problémy a plně využít svůj potenciál ve stále nejistější globální ekonomice. Místo aby jihoafrické firmy čekaly, až v této věci něco podniknou politici, měly by více zapojovat do dění stále širší segmenty populace. Nejenže by tím postupně zlepšily produktivitu, konkurenceschopnost a hospodářské výsledky, ale zároveň by pomohly omezit násilí, které jde ruku v ruce s marginalizací, beznadějí a pocity odcizení.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.