Balthus painting 'Thérèse revant'  Brill/ullstein bild via Getty Images

Moralizování a umění

NEW YORK – Chuck Close je americký umělec proslulý malbou rozměrných portrétů. Silně ochrnutý Close je upoutaný na invalidní vozík. Dřívější modelky jej obvinily, že od nich žádal, aby se vysvlékly, a měl sexuální narážky, které v nich vzbudily pocit zneužití. Národní galerii ve Washingtonu toto chování přimělo zrušit plánovanou výstavu Closeova díla. Univerzita v Seattlu zase sejmula autoportrét umělce z vysokoškolské budovy.

The Year Ahead 2018

The world’s leading thinkers and policymakers examine what’s come apart in the past year, and anticipate what will define the year ahead.

Order now

Kdybychom měli z muzeí a galerií odstranit veškeré umění proto, že neschvalujeme chování tvůrců, velké sbírky by byly záhy značně prořídlé. Rembrandt krutě týral svou milenku, Picasso byl hrubý ke svým manželkám, Caravaggio bažil po mladých chlapcích a spáchal vraždu a tak dále.

A co literáti? Céline byl jízlivý antisemita. William S. Burroughs v opilecké pomatenosti zastřelil svou ženu a Norman Mailer jednu ze svých manželek pobodal nožem. Filmoví režiséři? Sexuálně nevhodný jazyk nechme stranou: Erich von Stroheim pro vlastní potěšení natáčel hromadné orgie. Charliemu Chaplinovi se líbily velice mladé dívky. A pak je tu Woody Allen, podezíraný, ale nikdy neobviněný ze zneužívání své sedmileté adoptované dcery.

Filmový kritik listu The New York Times A. O. Scott o tom napsal zajímavý článek. Během dospívání zbožňoval Allena. Pro mladého knihomola byl Allen, úzkostný intelektuál, který přesto umí získat holku, jakýmsi vzorem. Když teď ale víme, z čeho je filmový komik a režisér nařčen, jsme v tomto světle podle Scottova názoru nuceni přehodnotit jeho dílo. Ve filmech může být něco zlého a nemravného, co bychom měli vzít v úvahu.

Jinými slovy, špatné chování, nebo dokonce údajné špatné chování může poskvrnit umělecké dílo, protože umění nelze oddělit od jeho tvůrce. To je přinejmenším zajímavější teze než představa, že by umění mělo být diskvalifikováno jen proto, že se nám nelíbí, jak se umělec choval v soukromí. Je ale správná?

Oscar Wilde proslule řekl, že neexistuje nic jako nemorální kniha, že jsou jen dobře a špatně napsané knihy. O tom lze pochybovat. Mravní složku má většina forem lidského projevu, včetně umění.

Mravní zkaženost může plodit špatné umění. To je možná jeden z důvodů, proč existuje tak málo příkladů dobrého nacistického umění. Rasová nenávist byla mravně zavrženíhodná způsobem, který se například komunistického idealismu nedotkl. Sergej Ejzenštejn točil komunistické propagandistické filmy, ale jsou to zároveň skvělá umělecká díla. Nacistické propagandistické filmy Leni Riefenstahlové jsou technicky ohromující, ale jinak odpudivé.

Je také pravda, že umění může soukromé chování umělce přesáhnout. Spisovatel, filmař nebo malíř, který se chová nepěkně ke svým manželkám nebo milenkám, může vytvořit dílo s hlubokým pochopením pro ženy. Stejně tak lidé s vybraným chováním ve svém umění mohou prolamovat všemožná společenských tabu. Pro posouzení mravní složky uměleckého vyjádření nesmíme tedy hledět na osobu tvůrce, ale na samotné dílo.

Metropolitní museum umění v New Yorku loni vyzvala online petice s 8000 podpisy k odstranění slavného Balthusova obrazu zobrazujícího dospívající dívku sedící v křesle tak, že je vidět proužek jejího spodního prádla. Považovat jej za formu dětské pornografie či „objektivizace dětí“, jak uvedli signatáři, se zdá velmi pochybné. Balthuse dojímala zasněnost dívek na prahu dospělosti. Ale i kdyby Balthuse v soukromém životě přitahovaly mladé ženy, na obraze není nic, co by naznačovalo mravní zkaženost či zneužití.

Totéž lze říci o Allenových filmech, ať už je pravda o jeho údajných přečinech jakákoli. Není tajemstvím, že Allena přitahují mladé ženy; jeho současné ženě nebylo ani dvacet, když s ní začal chodit. V té době byla také adoptivní dcerou Allenovy partnerky. Jeden z Allenových nejznámějších a nejúspěšnějších filmů, „Manhattan“, poprvé uvedený v roce 1979, kdy mu bylo přes čtyřicet, líčí vztah mezi mužem středního věku (Allen) a mladou dívkou, kterou hraje Mariel Hemingway, jíž bylo v době natáčení šestnáct.

Tyto vztahy byly netradiční. Někomu mohou nahánět hrůzu. To ale není totéž co zneužívání dětí. V „Manhattanu“ ani v jiném Allenově filmu není nic, co by odhalovalo zájem o obtěžování malých dětí. To by platilo, i kdyby byla všechna nařčení proti režisérovi oprávněná.

Opakuji, že mravnost není bezvýznamná. Stěží si lze představit, že bychom obdivovali umění, které obhajuje zneužívání dětí, rasovou nenávist nebo mučení (i když se zdá, že to lidi zneklidňuje mnohem méně než sexuální obsah). Ale tak jako bychom neměli umělecké dílo odsuzovat kvůli umělcovu soukromému chování, měli bychom se mít na pozoru před uplatňováním norem společenské slušnosti na umělecké vyjádření. Záměrem části umění je provokovat, překračovat hranice a posouvat je. V plodech představivosti se lidé mohou dopouštět věcí, které by v životě nikdy nedělali.

Právě tak to má být. Kdybychom umělecké vyjadřování omezili na témata, která se všeobecně považují za společensky vážená, brzy by nám zůstal jen moralizující kýč, tedy přesně to, co na veřejnosti rádi propagují vládci autoritářských států, kteří se zároveň dopouštějí mnohem horších věcí, než by si většina umělců chtěla představovat.

Z angličtiny přeložil David Daduč

http://prosyn.org/OVnoVNF/cs;