11

Kořeny blízkovýchodní nedůvěry

DURHAM – Nedůvěru prostupující blízkovýchodní společnosti je těžké přehlédnout. Jak potvrzují řízené experimenty, Arabové podstatně méně důvěřují neznámým lidem, cizincům i krajanům, než třeba Evropané. To je na obtíž pokroku v mnoha směrech, od rozvoje obchodu po vládní reformy.

Společnosti s nízkou úrovní důvěry se neúměrně méně zapojují do mezinárodního obchodu a přitahují méně investic. A opravdu, podle šetření World Values Survey a souvisejícího výzkumu je důvěra mezi jednotlivci na Blízkém východě tak nízká, že zužuje obchodní transakce na ty, kdo se znají buď osobně, nebo přes společné známé. Arabové si často kvůli scházející důvěře nechají ujít potenciálně lukrativní příležitosti k výdělku skrze směnu.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Rovněž ve styku s veřejnými institucemi mají Arabové sklon vyhledávat zprostředkování osobou, k níž mají určitou osobní vazbu. K důsledkům patří nerovnost ohledně toho, co mohou lidé od takové instituce očekávat. To podrývá jejich efektivitu.

Je zřejmé, že blízkovýchodní deficit důvěry je nutné řešit. Prvním krokem k tomu je pochopit jeho příčiny.

Jeden potenciálně důležitý klíč spočívá v rozdílu mezi vnímáním muslimů a křesťanů. Ovšemže, neexistují oficiální data, která by tento rozdíl kvantifikovala; ve většině oblastí Blízkého východu už žije příliš málo křesťanů, aby bylo možné provést smysluplná statistická srovnání. Neformální důkazy ale naznačují, že zákazníci, obchodníci a investoři v regionu obecně považují místní křesťany za důvěryhodnější než místní muslimy. „Je to tak odjakživa,“ říkají. Určité pochopení příčin tohoto stavu může nabídnout práce, v níž jsme s hospodářským historikem Jaredem Rubinem zkoumali spisy islámských soudů z Istanbulu sedmnáctého a osmnáctého století.

Tehdejší Istanbul bylo kosmopolitní město; zhruba 35 % místních obyvatel tvořili křesťané a 6 % Židé. Podle islámského práva (šaría) byli muslimové povinni podnikat v souladu s pravidly islámu, a když se ve sporu chtěli domoci rozsudku, museli se obrátit na islámský soud. Naproti tomu křesťané a Židé mohli podnikat podle vlastních pravidel, třebaže v případě zájmu mohli také dodržovat islámská pravidla a obracet se na islámské soudy. Pokud se však dostali do pře s muslimem, musel věc samozřejmě vypořádat islámský soud.

Když proti sobě před soudem stáli muslim a nemuslim, byl muslim podstatně zvýhodněn. Zaprvé, soudci byli vlivem odborné průpravy náchylní přiznávat výhodu pochybností muslimským souvěrcům. Zadruhé, muslimský byl celý soudní kolektiv, takže výslechy byly nahlíženy výhradně z muslimské perspektivy. Zatřetí, zatímco muslimové mohli svědčit proti komukoli, křesťané a Židé mohli svědčit jen proti ostatním nemuslimům.

Tyto výhody ale měly své negativum. Právní systém muslimům usnadňoval beztrestné porušování dohod, a proto je častěji lákalo nesplácet dluhy a jako obchodní partneři a prodejci neplnit své povinnosti. Renomé důvěryhodnosti současně získali nemuslimové, jejichž závazky se vymáhaly mnohem důrazněji. Aby zohlednili rozdíly ve vnímaném riziku, vypůjčovatelé, převážně muslimové, účtovali křesťanům a Židům za úvěr asi o dva procentní body méně než muslimům (15 % ročně oproti 17 %).

Zdá se tedy, že vnímání věrohodnosti v arabském světě vychází, přinejmenším zčásti, z nerovného vymáhání závazků v systému islámského práva. Sektářské odlišnosti ve vymáhání práva nepřetrvaly. V polovině devatenáctého století islámské soudy ustoupily soudům, které byly v zásadě sekulární, přinejmenším v oblasti obchodu a finančnictví. Vymáhání závazků pak začalo být vyváženější.

Podíl nemuslimů v blízkovýchodních zemích s muslimskou většinou se od té doby významně snížil, v důsledku emigrací a populačních přesunů. Osobní zkušenost s obchodním stykem s nemuslimy tak má málo blízkovýchodních muslimů. Starobylé dojmy, že muslimové jsou méně důvěryhodní, však přetrvávají a předávají se dál v rodinách a dalších sítích. V některých místech přežily i staré zvyky oportunisticky nedodržovat smlouvy, což zděděné stereotypy upevňuje. Tendence omezovat transakce na přátele a známé je přirozenou reakcí na prostředí s nízkou úrovní důvěry.

Je paradoxní, že tyto škodlivé stereotypy vzešly z právního systému, jehož nepokrytým záměrem bylo zvýhodnit vojensky a politicky dominantní muslimy ve společenských a ekonomických vztazích s křesťany a Židy. Kromě zvýšení tehdejší nákladnosti ekonomických transakcí mezi muslimy, přispěla pravidla (nemožnost muslimů „vybrat si právo“ a omezení svědectví nemuslimů před soudem), jejichž účelem bylo zúžit svobodu vyznání, k vytvoření kultury nedůvěry, která dnes limituje pokrok v různých oblastech. Islámské právo tak oslabilo islámské komunity, které přitom mělo chránit.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

V době, kdy se různá politická hnutí pokoušejí šaríu znovu zavést, je ještě důležitější než dřív pochopit dlouhodobou újmu, kterou už způsobila. Blízký východ dnes nepotřebuje islámské právo, ale rozsáhlé úsilí o oživení důvěry mezi komunitami a uvnitř komunit, jakož i v soukromé organizace a vládu. Obnovení islámského práva by jen prohloubilo deficit důvěry, který je klíčem k současné hospodářské zaostalosti a politickým selháním Blízkého východu.

Z angličtiny přeložil David Daduč