Není čas polevit

PITTSBURGH – Téměř před šesti měsíci, v době velké úzkosti z globální finanční a hospodářské krize, se vedoucí představitelé zemí skupiny G-20 sešli na historickém summitu v Londýně. Jejich společný závazek stimulovat, regulovat a restrukturalizovat globální hospodářskou aktivitu přispěl k uklidnění nervů po celém světě.

Řada problémů, které podnítily konání londýnského summitu, nicméně zůstává reálných. Míra úzkosti ve správních radách a na akciových trzích se možná snížila, ale každodenní dramatický boj o přežití trvá. A pro mnoho lidí ve vesnicích a ulicích nejméně rozvinutých zemích světa – zejména v Africe – se dokonce ztížil.

Organizace spojených národů a Světová banka předpovídají, že přímé i nepřímé dopady hospodářského poklesu budou v rozvojovém světě patrné ještě dlouho. Pracovních míst ubylo, příjmy poklesly a příležitosti se vytratily. Ke stamilionům lidí, kteří již žijí pod hranicí chudoby, se přidaly desetimiliony dalších, což obrátilo vývoj směřující k dosažení rozvojových cílů tisíciletí.

Londýnská schůzka skupiny G-20 uznala, že nejchudší země a lidé světa by neměli být trestáni za krizi, za kterou nenesou zodpovědnost. S tímto vědomím vytvořili představitelé skupiny G-20 ambiciózní agendu s cílem zajistit vstřícnou a dalekosáhlou reakci. Nemá-li se stát pittsburský summit žalostným koncem nástupu skupiny G-20 do role fóra rozhodné akce, je nutné získanou dynamiku udržet. Příležitost k tomu dávají čtyři oblasti.

Za prvé musí představitelé skupiny G-20 naplnit závazky dané v Globálním plánu zotavení a reformy. Poté, co se tato skupina přihlásila ke „společné zodpovědnosti za zmírnění sociálních dopadů krize a minimalizaci dlouhodobých škod na globálním potenciálu“, potřebuje vyhodnotit, jak velká část podpory se dostala do rozvojových zemí nebo se pro ně stala přístupnou.

Existuje několik povzbudivých příznaků. V červenci například Mezinárodní měnový fond chvályhodně oznámil podstatné zvýšení koncesních půjček nejméně rozvinutým zemím. Několika z nich, mimo jiné Etiopii, Malawi a Jihoafrické republice, již byly přiděleny zvláštní práva čerpání, která jim pomohou vyrovnat se s hospodářskou krizí. Některé zranitelné země však stále zápolí s financováním proticyklických investic a rozšířených služeb sociální ochrany. Vyvstává proto otázka, zda kritéria a alokační modely Světové banky nejsou příliš přísné, což může bránit poskytování podpory nejpotřebnějším.

Subscribe now

Long reads, book reviews, exclusive interviews, full access to the Big Picture, unlimited archive access, and our annual Year Ahead magazine.

Learn More

To jen zdůrazňuje argumenty pro druhou oblast činnosti – zajištění, aby rozvojové země včetně těch nejméně rozvinutých měly větší slovo v globálních finančních institucích, a posílení regionálních orgánů, jako je Africká rozvojová banka. Vyvážená a spravedlivá globální architektura neznamená jen poskytnutí většího slova hlavním rozvíjejícím se ekonomikám. Znamená také systematické zapojování rozvojových zemí.

Instituce vytvořené na základě dohody z Bretton Woods, jako jsou Světová banka a MMF, si uvědomují, že pokud se stanou vstřícnějšími, získají větší váhu v realitě a rozmanitosti dnešního globálního společenství a stanou se efektivnějšími nástroji při adaptaci na klimatické změny a snižování chudoby. Tempo změn je však třeba urychlit, aby bylo zajištěno, že se zejména MMF dokáže adaptovat na postkrizové výzvy.

To volá po rozšíření dozorovacího mandátu MMF nad úroveň makroekonomické a monetární politiky, aby se fond mohl zabývat i širšími finančními a regulačními otázkami. Znamená to zřízení politické rady na velmi vysoké úrovni, která by přijímala strategická rozhodnutí klíčová pro globální stabilitu. A také to vyžaduje reformu hlasovacího systému, aby se zajistilo, že se jednotlivá rozhodnutí budou těšit podpoře většiny členů.

Architekturální a institucionální reformu je třeba doplnit třetím výdobytkem: dohodou na časovém rámci řešení celé řady pokřivených obchodních pravidel, nafouklých dotačních režimů, pravidel duševního vlastnictví a dalších forem pokřivení trhu, které silně znevýhodňují rozvojový svět. Zde by skupina G-20 mohla hrát obzvláště konstruktivní roli, zejména pokud jde o oživení kola obchodních jednání z Dauhá, snížení cel, tarifů a kvót na vývoz z nejméně rozvinutých zemí a postupné zrušení domácích dotací.

A konečně by skupina G-20 mohla přispět k udržení dynamiky v otázce klimatických změn. Její členové mají na svědomí drtivou většinu celosvětových emisí skleníkových plynů; jejich dohoda v Pittsburghu by znamenala velký pokrok při zajištění, aby prosincová mezinárodní konference o klimatických změnách v Kodani nevyzněla do prázdna.

Pokroku je třeba dosáhnout v otázce cílů snižování emisí a širšího sdílení poznatků a technologií. Musíme také najít způsob, jak poskytnout prostředky na adaptaci a zmírnění – abychom ochránili lidi před dopady klimatických změn a umožnili ekonomikám růst i při snižování úrovně znečištění –, a současně se mít na pozoru před ochranářskými opatřeními ve jménu zmírňování klimatických změn.

Problémů naší doby je mnoho, jsou složité a vzájemně propojené. Summit skupiny G-20 v Londýně příznivě reagoval na obavy a specifika rozvojového světa, což vedlo k několika velkým myšlenkám. Skeptici se obávají, že jelikož nyní panuje názor – bez ohledu na jeho správnost či nesprávnost –, že společné finanční ohrožení se dá zvládnout, bude výsledkem pittsburského summitu slabý kompromis odrážející spíše protichůdné národní zájmy než pocit naléhavosti v otázce řešení klimatických změn, chronické chudoby a neefektivního globálního řízení. Vedoucí představitelé skupiny G-20 musí i tentokrát zvládnout těžký domácí tlak, překonat úzkoprsé agendy a odolat populistickým pokušením – a dát tak skeptikům najevo, že se mýlili.

http://prosyn.org/pNNzhq5/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.