Amanda Edwards/Getty Images

Nacionalismus, imigrace a hospodářský úspěch

CAMBRIDGE – Jedním z ústředních problémů, s nimiž se potýkají rozvinuté světové ekonomiky, je zpomalující se růst. V posledních deseti letech dosahovala tempa růstu ve vyspělých ekonomikách v průměru 1,2% oproti průměrným 3,1% v předchozích 25 letech.

Dějiny ukazují, že společnosti s pomalejším hospodářským růstem mohou být méně štědré, méně tolerantní a méně inkluzivní. Rozumí se tedy samo sebou, že uplynulé desetiletí loudavého růstu přispělo k vzestupu ničivé formy populistického nacionalismu, který zapouští kořeny ve stále vyšším počtu zemí.

A stejně jako v temnějších dekádách dvacátého století nabírá i dnešní nacionalismus podobu silnějšího odporu vůči imigraci a – v menší míře – volnému obchodu. A co je ještě horší, dnešní toxický nacionalismus prohloubí hospodářské zpomalení, které stálo za jeho vznikem.

Otázka, zda se nám podaří obrátit tento začarovaný kruh v blahodárný cyklus – tedy ve stav, kdy zvýšená otevřenost přiživuje rychlejší růst –, bude přinejmenším zčásti záviset na tom, abychom učinili imigraci slučitelnější s inkluzivními formami nacionalismu.

Ekonomické argumenty v této otázce jsou zřejmé: imigrace výrazně přispívá k hospodářskému růstu. Přistěhovalectví je navíc větší nutností než kdykoliv dříve, jelikož populace stárne a nižší porodnost ve všech vyspělých ekonomikách vytváří penzijní boom bez odpovídající základny rodilých zaměstnanců v produktivním věku, kteří by ho financovali.

Například v Japonsku se počet práceschopných obyvatel snižuje už od roku 1995. V Evropské unii představovali imigranti v letech 2000 až 2010 70% přírůstku pracovní síly. A ve Spojených státech je imigrace hlavním důvodem, proč objem pracovních sil bude nadále růst; kdyby se USA opíraly pouze o rodilé zaměstnance, objem pracovních sil by se i zde snižoval.

Subscribe now

Exclusive explainers, thematic deep dives, interviews with world leaders, and our Year Ahead magazine. Choose an On Point experience that’s right for you.

Learn More

Rychlejší růst je přínosný také v případě, kdy musí podporovat početnější populaci, jelikož pracující imigranti platí daně, které pomáhají živit penzisty. Obecně je mnohem lepší být rychle rostoucí zemí s pulzující a rozšiřující se populací než státem s klesajícím počtem obyvatel, jako je Japonsko.

Vedle rozšiřování objemu pracovní síly navíc imigranti ženou vzhůru i HDP na obyvatele, poněvadž zvyšují produktivitu – tedy množství vyprodukované každým pracovníkem. Důvodem je, že imigranti bývají mnohem podnikavější a zakládají nové firmy.

Například v Německu založili v roce 2015 držitelé zahraničního pasu 44% nových firem. Ve Francii OECD odhaduje, že imigranti vykazují o 29% více podnikatelské činnosti než rodilí pracovníci, což odpovídá průměru celé OECD. A v USA si imigranti nechávají vystavovat patenty 2-3 krát častěji než rodilí Američané, přičemž z jejich inovací těží i neimigranti.

Nelze pochybovat o tom, že imigranti zvětšují celkový koláč; jak ovšem ovlivňují způsob jeho rozdělování? Tady už důkazy nejsou tak zřejmé. Každopádně existují vítězové i poražení. V průměru však dostupné důkazy naznačují, že imigranti nesnižují mzdy rodilých zaměstnanců. Spíše je pravděpodobnější, že mzdy celkově zvyšují.

Jedna nedávná studie z Francie například zjistila, že každé zvýšení podílu imigrantů na celkové zaměstnanosti v určitém départementu o 1% zvýší mzdy rodilých zaměstnanců o 0,5%. Zdá se, že vedle příspěvku k velikosti a produktivitě pracovní síly imigranti mnohdy také doplňují kvalifikaci rodilých zaměstnanců a pomáhají jim k vyššímu výdělku.

Mým profesionálním zaměřením je ekonomie, takže kladu důraz na roli růstu. To však zjevně není jediný faktor v pozadí vzestupu populistického nacionalismu. Také skutečnost, že se rozvinuté země kulturně mění, má jistý význam, možná ještě větší. Například v USA se podíl osob narozených v zahraničí na celkové populaci zvýšil z 5% v roce 1960 na dnešních zhruba 14%. Jak ve své podnětné nové knize The People vs. Democracy poznamenává Yascha Mounk z Harvardovy univerzity, je to nejvyšší podíl od posledního velkého protipřistěhovaleckého vzedmutí v USA: od kampaně „žlutá hrozba“ z počátku 20. století.

V jiných rozvinutých zemích jsou trendy podobné, ba leckdy i dramatičtější. Například ve Švédsku se podíl osob narozených v zahraničí zvýšil ze 4% v roce 1960 na dnešních 19%, což je mnohem výraznější posun než v USA.

V oblasti imigrace stojí všechny země před závažnou volbou. Mohou se vydat exkluzivnější cestou a zaplatit za to ekonomickou cenu, anebo mohou sklízet ekonomické plody spojené s větší otevřeností. Ačkoliv však veřejná politika může napomoci k realizaci těchto přínosů, neměli bychom ztratit ze zřetele jejich politická a ekonomická omezení.

Odhlédneme-li od politických řešení, potřebujeme rovněž vzbudit kulturní očekávání, že imigranti nepřinesou jen rozmanité perspektivy, ale také se přimknou k nové zemi jako občané. To znamená, že budou hovořit jejím jazykem, ctít její národní tradice a také – jak jsem viděl na vlastní oči, když jsem o těchto otázkách diskutoval na Les Rencontres Économiques ve francouzském Aix-en-Provence – fandit národnímu fotbalovému týmu.

Právě na takové vizi imigrace a inkluzivního nacionalismu bychom měli zejména v USA pracovat – včetně kvalitnějšího fotbalového týmu.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/q016ktZ/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.