0

Jak učinit růst „zeleným"

Když se vedoucí představitelé zemí celého světa před čtyřmi lety setkali na „summitu milénia", dohodli se na řadě cílů, které měly zajistit omezení celosvětové chudoby na polovinu do roku 2015. Kromě toho stanovili cíle v oblasti ochrany životního prostředí, protože chápali jeho stěžejní roli při zajišťování dlouhodobého ekonomického růstu, lidského rozvoje a stability na planetě. Potíž je v tom, že dnes, deset let před vypršením lhůty pro splnění těchto cílů, je pokrok v otázce ochrany životního prostředí znepokojivě malý. Dosáhnout lze přitom mnohem více.

Postupné snižování emisí látek ničících ozónovou vrstvu na základě Montrealského protokolu například ukazuje, čeho lze docílit, pokud mezinárodní společenství postupuje jednotně. Odhaduje se, že díky protokolu se předejde až 20 milionům případů rakoviny kůže a 130 milionům případů šedého zákalu.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Takový úspěch by nás měl povzbudit. Nyní však potřebujeme uvést naši činnost do souladu s rozsahem problémů. Náš svět je nejen nevyvážený, ale i ohrožený. Míra odlesňování se zvyšuje a pouze za posledních deset let bylo vykáceno téměř 100 milionů hektarů lesa - z velké části v důsledku toho, že miliony chudých farmářů v Africe a v latinské Americe jsou nuceny kácet stromy, poněvadž nemají jiný přístup k půdě ani k energetickým zdrojům.

Současně s tím stoupají emise oxidu uhličitého: cílem Evropské unie je omezit do roku 2010 emise skleníkových plynů o 8%, avšak při současné politice bude dosaženo pouze půlprocentního snížení. Ze všech světových živočišných druhů je ohroženo nebo na pokraji vyhynutí 12% ptáků, 24% savců a 30% ryb.

Ekologické problémy jsou ještě palčivější v rozvojových zemích, kde žije pět ze šesti miliard obyvatel zeměkoule. Ochrana životního prostředí v těchto státech přímo souvisí s lidským rozvojem - a s chudobou. Více než miliarda lidí v rozvojových zemích nemá přístup k čisté vodě a více než dvě miliardy postrádají také přístup k základním hygienickým potřebám. Každý rok zde zemře pět až šest milionů lidí, převážně dětí, na následky chorob přenášených vodou, jako jsou průjmy, a na následky znečištění ovzduší.

Při současném trendu nebudou cíle vytýčené na přelomu milénia pro oblast životního prostředí splněny. Co je potřeba učinit? Pro začátek musíme definovat základní nerovnováhu v globální ekologické rovnici. Velkou část ekologických škod totiž mají na svědomí bohatší země. Ty zahrnují pouze 15% světové populace, ale přitom vytvářejí 50% celosvětových emisí oxidu uhličitého - se všemi důsledky pro klimatické změny. Velkou část „nákladů" ovšem platí země chudší - ty kvůli zhoršenému životnímu prostředí přicházejí až o 8% HDP ročně a zároveň trpí ničivými důsledky pro lidské zdraví a blahobyt.

Větší podíl bohatých zemí na ekologických škodách znamená, že tyto země musí nést větší zodpovědnost za řešení problému. Což znamená změnit způsob, jímž vyrábějí a spotřebovávají energii - snižováním dotací, zajišťováním odpovídajících cen a adekvátním zdaňováním ekologicky škodlivých výrobků.

Zároveň to však znamená poskytovat více prostředků rozvojovým zemím na ochranu životního prostředí. Financování ekologických projektů v letech 1990 až 2000 zhruba kopírovalo vývoj celkové rozvojové pomoci: stagnovalo. Pomoc životnímu prostředí činila v průměru asi dvě miliardy dolarů za rok - což bylo mnohem méně než částka, kterou mezinárodní společenství označilo za potřebnou nejprve na summitu v Riu v roce 1992 a poté na summitu v Johannesburgu o deset let později. Z hlediska globálních priorit tato částka ostře kontrastuje s 900 miliardami dolarů, které svět v současné době každoročně vydává na vojenské výdaje.

Máme-li válku se zhoršováním životního prostředí vyhrát, potřebujeme dosáhnout významného obratu. Pokrok lze přitom pomoci urychlit ve třech oblastech:

• Rozvinuté země musí jít příkladem a přecházet na modely ekologicky nezávadné výroby a spotřeby, včetně větší kontroly emisí skleníkových plynů a používání inovativních mechanismů, jako jsou „uhlíkové fondy" k odkupu kompenzací (snižování výroby skleníkových plynů) od rozvojových zemí. Bohatší země musí rovněž zvýšit závazky bilaterální a multilaterální pomoci. Obrácení klesajícího trendu ve výši příspěvků do Světového programu ochrany životního prostředí (GEF) by bylo dobrým počátkem. Od založení GEF v roce 1991 se totiž jeho financování formou podílu z celkového HDP osmatřiceti přispívajících států snížilo o téměř 10%;

• Rozvojové země musí zlepšit svou politiku v kritických oblastech vody, energie, dopravy a obchodu, a to včetně politiky cenové. To pomůže snížit spotřebu vzácných přírodních zdrojů. Ekologické otázky musí být navíc plněji integrovány do rozvojové politiky.

Fake news or real views Learn More

• Mezinárodní společenství se musí mnohem seriózněji zavázat k hospodárnosti a k využívání obnovitelné energie i jiných ekologicky nezávadných energetických zdrojů. Zaujmeme-li přístup „půjde to jako obvykle", pak budou emise oxidu uhličitého do roku 2030 o 70% vyšší než dnes a obnovitelné zdroje energie budou představovat pouhá 4% z celkové energetické spotřeby oproti současným dvěma procentům. Potřebujeme takové společné úsilí, jaké vedlo o generaci dříve k „zelené revoluci" v zemědělství.

V průběhu příštích 25 let se počet obyvatel na zeměkouli rozroste o další dvě miliardy lidí - drtivá většina jich přitom bude žít v chudších zemích -, kteří budou klást obrovské nároky na energii a ekonomický růst. Nebude-li tohoto růstu dosaženo ekologicky trvale udržitelným způsobem, bude to mít katastrofální dopad na chudobu a lidský blahobyt. Ode dneška za 25 let již bude pozdě činit správná rozhodnutí. V zájmu svých dětí a dětí našich dětí musíme jednat hned.