18

Konec dělení na levici a pravici?

NEW YORK – Po francouzské revoluci z roku 1789 se poslanci Národního shromáždění, kteří podporovali revoluční změny, posadili nalevo, zatímco ti, kdo se stavěli proti nim a toužili po návratu starého řádu monarchie a církve, usedli napravo. Odtud vznikly politické termíny „levice“ a „pravice“. Mnozí komentátoři francouzských prezidentských voleb poukázali na fakt, že tyto kategorie už nevystihují současnou politiku ve Francii – a koneckonců ani nikde jinde. Emmanuel Macron se pyšní tím, že nestojí napravo ani nalevo.

Marine Le Penová, jejíž Národní fronta je spojována s krajní pravicí, s tím nesouhlasí: podle ní je Macron, který působil v socialistické vládě, levičák. Podobně jako v případě Donalda Trumpa to ovšem byla Le Penová, kdo kandidoval coby „hlas lidu“, zatímco Macron byl stejně jako Hillary Clintonová vykreslován jako loutka bankéřů, kulturních elit a mezinárodních plutokratů.

Co tedy dnes levice a pravice znamenají, pokud vůbec něco?

Je téměř nepochybné, že v posledních desetiletích dvacátého století došlo k určitému posunu. Levicové strany začaly ztrácet – v některých zemích rychleji než v jiných – svou voličskou základnu v podobě lidí pracujících v průmyslu. Přerozdělování bohatství se postupně stalo méně významným než emancipace etnických a sexuálních menšin. Staré spojenectví intelektuálních idealistů a odborových svazů ustoupilo duhovým koalicím intelektuálů, nebělochů, feministek a homosexuálů.

Pravicové strany, jako jsou republikáni ve Spojených státech, se mezitím naoko hlásily k sociálnímu konzervatismu a někdy i neskrývané bigotnosti méně privilegovaných voličů ve venkovských a provinčních oblastech, avšak po nástupu k moci ve skutečnosti dělaly to, co nejlépe vyhovovalo velkým firmám.

Změny, které vyhovovaly velkým korporacím – mezinárodní spolupráce, nadnárodní instituce a otevřenost vůči imigraci –, se přitom leckdy shodovaly se zájmy vyvíjejících se středolevých stran. Velké firmy těžily z levné pracovní síly a levice podporovala multikulturalismus.

Bylo tedy do jisté míry logické, že evropští sociální demokraté často končili v koaličních vládách s umírněnými propodnikatelskými konzervativci nebo křesťanskými demokraty. Tento trend se uspíšil po rozpadu sovětského impéria, poněvadž západní liberální demokracie už necítily naléhavou potřebu čelit komunistickému modelu vlastním rovnostářským uspořádáním. Volební úspěchy Billa Clintona v USA a Tonyho Blaira ve Velké Británii do značné míry souvisely s jejich dobře promyšleným tíhnutím k pragmatickému, neoliberálnímu a propodnikatelskému středu.

V tomto ohledu se hranice mezi levicí a pravicí skutečně bortí. Stará představa, že levice zastupuje utlačovaný proletariát v boji proti zájmům velkých korporací a buržoazie, je tatam. Jedním z důvodů, proč se britská Labouristická strana zmítá v takovém chaosu, je skutečnost, že ji vede Jeremy Corbyn, jehož politika se od 70. let nezměnila.

Tradiční rozlišování mezi levicí a pravicí však není pouze ekonomické. Uvnitř francouzského Národního shromáždění existuje i hlubší štěpení, definované v 90. letech 19. století jako hranice mezi dreyfusardy a antidreyfusardy nebo mezi Lidovou frontou Léona Bluma a hnutím Action Française ve 30. letech minulého století. Toto štěpení existuje i v éře Macrona a Le Penové.

Obhájci Francouzské republiky, kteří brali vážně heslo „Volnost, rovnost, bratrství“, pokládali občanství za právní koncept, nikoliv za právo založené na krvi a rodné hroudě. Věřili spíše v instituce než v uctívané tradice, v internacionalismus spíše než v šovinismus. Kapitán Alfred Dreyfus, židovský důstojník, jenž byl v roce 1894 falešně obviněn z velezrady, tak ostře polarizoval Francii proto, že v něm jeho odpůrci spatřovali symbol úpadku národa – národa, jehož posvátnou identitu rozřeďuje cizácká krev.

Antisemité a další, kdo nazírají na společnost prizmatem krve a rodné hroudy, bez výjimky pokládají „bezcitné bankéře“ (jak Le Penová označila svého konkurenta během prezidentské debaty) za nepřátele „opravdových lidí..., obyčejných slušných lidí“ (tato slova pro změnu použil Nigel Farage na předvolebním shromáždění na podporu Donalda Trumpa v Mississippi). V tomto smyslu Macron, který dříve pracoval jako bankéř pro Rothschilda a věří v otevřené hranice a mezinárodní instituce, skutečně je mužem levice. A Le Penová, zastánkyně La France profonde, tedy „pravé Francie“ složené z venkovských křesťanů a rozhořčených bělochů, podle nichž se pojmy „Francouz“ a „muslim“ navzájem vylučují, je pravou nástupkyní antidreyfusardů a Action Française.

Tentokrát se Macronovi podařilo Le Penovou porazit. Sociálně-demokratická levice je však stále v krizi. Britská Labouristická strana skomírá. Nizozemští sociální demokraté dostali výprask. A Trumpovi, neznalému narcisovi bez politických zkušeností, se podařilo získat úřad prezidenta USA tím, že přiživoval odpor lidových vrstev vůči vzdělaným elitám, bankéřům, cizincům, přistěhovalcům a mezinárodním institucím.

Problémem dnešních sociálních demokratů je otázka, jak přežijí, pokud se velký počet neprivilegovaných občanů neuchýlí nalevo, nýbrž napravo. Podaří se vytvořit nové uspořádání? Může prohlubující se propast mezi bohatými a chudými přivést alespoň část bělošských pracujících vrstev zpět pod jednu střechu s imigranty a dalšími menšinami? Je možný další New Deal? A jak by se dal sladit se zájmy mezinárodních byznysmenů a bankéřů?

Krize na pravici ovšem není o nic méně vážná. Přestože Trump tvrdí, že slouží zájmům obyčejných občanů, nic mu nebránilo obklopit se lidmi z Goldman Sachs a korporátními giganty. A mnozí republikáni na něj stále nedají dopustit v naději, že dosáhnou svých politických cílů. Ve skutečnosti si však Trump tuto starou konzervativní stranu podnikatelů a internacionalismu v podstatě uzurpoval. Dokáže se jeho verze šovinistického a nativistického populismu snést s oním typem kapitalismu, jenž prosperuje díky pokračující imigraci, svobodě pohybu a globálním institucím?

Francie se sice prozatím vyhnula xenofobní kulce, avšak prach se ještě neusadil. Pojmy levice a pravice jsou možná proměnlivé, ovšem stará štěpení, která se objevila po roce 1789, jsou stále zde, možná výraznější než kdykoliv dříve. Macron je plný dobrých úmyslů. Pokud však jeho politika ztroskotá, vrátí se novodobí antidreyfusardi v ještě větší síle.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.