8

Limity jednání o klimatu

NEW YORK – Má-li svět vyřešit krizi kolem klimatických změn, potřebuje nový přístup. Hlavní mocnosti dnes vnímají klimatické změny jako jednání o to, kdo sníží své emise CO2 (zejména ze spalování uhlí, ropy a plynu). Všichni souhlasí s malými „příspěvky“ ke snížení emisí a snaží se ponoukat ostatní země, aby přispěly více. Například Spojené státy „připustí“ malé snížení CO2, pokud se Čína zachová stejně.

Už dvacet let vězíme v pasti tohoto minimalistického přístupu postupných krůčků, který je ve dvou klíčových aspektech mylný. Za prvé nefunguje: emise CO2 neklesají, nýbrž rostou. Globální ropný průmysl zažívá hody – frakuje, vrtá, provádí průzkum v Arktidě, zplyňuje uhlí a buduje nové kapacity pro zkapalněný zemní plyn. Svět si závratným tempem ničí klima a systémy zajišťování potravin.

Za druhé je „dekarbonizace“ energetické soustavy technologicky složitá. Skutečným problémem Ameriky není konkurence z Číny; je to komplikovanost přechodu ekonomiky o objemu 17,5 bilionu dolarů z fosilních paliv na nízkouhlíkové alternativy. A problémem Číny nejsou USA, nýbrž otázka, jak zbavit největší či druhou největší ekonomiku světa (podle toho, která data použijeme) hluboce zakořeněné závislosti na uhlí. Jedná se především o problémy technické, nikoliv vyjednávací.

Jistě, obě ekonomiky by se mohly dekarbonizovat, kdyby prudce snížily výkon. USA ani Čína však nejsou připraveny obětovat kvůli tomu miliony pracovních míst a biliony dolarů. Otázka tedy zní, jak dekarbonizovat, a přitom zůstat hospodářsky silný. Účastníci jednání o klimatu nedokážou na tuto otázku odpovědět, avšak inovátoři typu Elona Muska z firmy Tesla a vědci typu Klause Lacknera z Kolumbijské univerzity toho schopni jsou.