0

Politika mýcení obrny

CAMBRIDGE – Celosvětová kampaň za vymýcení obrny jako by před několika lety uvízla na mrtvém bodě. I po desetiletích eliminačního úsilí přetrval endemický výskyt tohoto houževnatého viru v Pákistánu, Afghánistánu a Nigérii. A pak se v letech 2013 a 2014 zjistilo, že se virus vrátil do sedmi afrických a blízkovýchodních států, ve kterých už byla obrna vymýcená, což přimělo Světovou zdravotnickou organizaci k prohlášení, že návrat této nemoci představuje „pro veřejné zdravotnictví krizovou situaci mezinárodního významu“.

Navzdory této recidivě má však dnes svět k vymýcení obrny blíže než kdykoliv předtím. V roce 2015 se vyskytlo jen 74 nových případů této nemoci – o 80% méně než v předchozím roce a zároveň nejméně v historii. Všechny případy se přitom objevily v pouhých dvou zemích: 54 v Pákistánu a 20 v Afghánistánu. Od poslední detekce viru v Africe navíc uplynulo plných osmnáct měsíců.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Důvody tohoto obratu jsou poučné, neboť ilustrují problémy, na něž pracovníci v oblasti veřejného zdraví narážejí, i nejlepší způsoby, jak je překonat.

Bariéry vymýcení obrny už nejsou lékařského rázu; tam, kde hladce probíhají vakcinační programy, se nemoc nevyskytuje. Během uplynulých pěti let se případy obrny objevily téměř výhradně v pětici zemí sužovaných konfliktem: v Nigérii, Pákistánu, Afghánistánu, Somálsku a Sýrii. Protože v čele imunizačních programů stojí národní vlády a WHO, která jako specializovaný úřad Organizace spojených národů úzce spolupracuje s oficiálními režimy, m��že být obtížné provádět vakcinace v oblastech, kde povstalci vedou válku proti státu.

Pokles počtu případů obrny byl do značné míry důsledkem zlepšeného přístupu do těchto oblastí. V Nigérii a Pákistánu mohly vakcinační programy pokračovat, když státní vojáci získali kontrolu nad územím zasaženým konfliktem.

Většina případů obrny se vyskytla v severní a východní Nigérii, kde teroristická skupina Boko Haram zabila nebo unesla imunizační pracovníky, čímž narušila vakcinační programy a ponechala více než milion dětí bez ochrany. Poté, co regionální armáda zatlačila skupinu do řídce obydlených hor a pralesů, získali imunizační pracovníci přístup i do oblastí dříve ovládaných vzbouřenci.

V Pákistánu se obrna koncentruje na Federálně spravovaných kmenových územích na severozápadě země, kde je Taliban nejsilnější. V roce 2012 zakázali vojenští vůdci v regionu imunizační programy v obavách, že se využívají k získávání zpravodajských informací pro útoky amerických dronů. V důsledku toho nedostalo vakcínu 1-3,5 milionu pákistánských dětí.

To se změnilo v létě 2014, kdy pákistánská armáda získala rozsáhlá území tohoto regionu pod vládní kontrolu. Během jediného roku se počet případů obrny snížil z 306 na 54.

Využití armády k získání kontroly nad oblastmi zasaženými konfliktem není jediný způsob, jak zlepšit přístup pro zdravotníky bojující proti obrně a v některých případech ani nemusí být nejefektivnější. V Afghánistánu, Somálsku a Sýrii se vládě nepodařilo uplatnit svou autoritu na územích ovládaných rebely, případně k tomu nejevila ochotu. Imunizační pracovníci se tedy přizpůsobili politické realitě a začali spolupracovat s povstalci, aby získali přístup do jimi kontrolovaných oblastí.

Afghánský Taliban spolupracuje s imunizačními pracovníky zaměřenými proti obrně od 90. let. Ve většině případů místní vůdci tyto pracovníky vítají, protože vakcinační programy pokládají za jistou formu záštity, která posiluje jejich autoritu. Oněch několik málo případů obrny, které se přece jen objevily, se vyskytlo buďto v důsledku přeshraničního přenosu z Pákistánu, nebo v oblastech, kde intenzivní konflikt mezi Talibanem a afghánskou vládou načas přerušil imunizační kampaň

Naproti tomu v Somálsku teroristická skupina aš-Šabáb odedávna zakazuje imunizačním pracovníkům působení v oblastech pod její kontrolou, neboť vakcinační programy pokládá za součást zahraniční kampaně za prosazení centralizované vlády. V letech 2010 až 2013, kdy došlo k výskytu obrny, zůstal bez vakcíny milion dětí. Od té doby zlepšili představitelé imunizačních kampaní přístup do oblastí ovládaných vzbouřenci tím, že si najali místní občany, kteří působí uvnitř svých klanů a dojednávají přístup s místními vojenskými vůdci.

V Sýrii po vypuknutí povstání v roce 2011 bránila vláda WHO v působení v oblastech mimo svou kontrolu. Vakcínu proti obrně tak nedostaly více než tři miliony dětí, což vedlo v roce 2013 k opětovnému vypuknutí nemoci v regionech ovládaných povstalci. V reakci na to vznikla ad hoc koalice složená z umírněných opozičních skupin, tureckých oficiálních institucí a místních nevládních organizací, která uskutečnila sérii vakcinačních kampaní a zastavila šíření nemoci. Vojenské skupiny – dokonce i takzvaný Islámský stát – umožnily provádění imunizačních kampaní v oblastech pod vlastní kontrolou.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Poučení je zřejmé. Úspěšné imunizační kampaně si musí zajistit podporu faktických politických vůdců – ať už jde o mezinárodně uznávaný stát nebo o odsuzovanou militantní organizaci. Jakkoliv může být spolupráce se skupinami typu Islámského státu sporná, je důležité mít na paměti, že hlavním cílem snah, jako je kampaň za vymýcení obrny, musí být zlepšení zdraví lidí bez ohledu na to, kde žijí.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.