Nová naděje pro humanitní obory

HAMBURK – Na nedávné konferenci německých a amerických literárních vědců jsem naznačil, že naše diskuse na vysoké úrovni budou mít význam pouze v případě, že pomůžeme změnit životy studentů. Nestačí studentům sdělovat, jak se dovednosti získané čtením literatury mohou „přenášet“ do ostatních částí jejich životů. Spíše musíme studentům pomoci stát se lepšími vykladači jeden druhého, aby z nich mohli vyrůst lepší přátelé, rodinní příslušníci a občané.

Očekával jsem, že se tento argument setká se skepticismem nebo se zatvrzelým opakováním, že studium velkých literárních děl je důležité samo o sobě. K mému překvapení zašla reakce mnohem dál a obsahovala dokonce i obvinění, že schvaluji „tyranii“. Bylo mi řečeno, že představa, že bychom mohli lidi učit, jak dobře žít, mylně předpokládá, že to my sami víme a že máme právo vnucovat své názory ostatním.

Tato obava určitou logiku má. V mnoha zemích se dnes krajně pravicoví politici koneckonců snaží vnutit své hodnoty studentům zakazováním určitých témat a knih. Já jsem však neprosazoval, aby univerzitní lektoři sdělovali lidem, jak mají žít. Šlo mi prostě o to, že bychom měli našim studentům pomáhat s aplikací poznatků z učeben na jejich každodenní životy prostřednictvím smysluplné reflexe. Vzrušená reakce, se kterou jsem se setkal, mnohé vypovídá o tom, jak někteří humanisté rezignovali na svou historickou roli: pomáhat lidem nacházet smysl.