0

Jak vyspravit potravinový řetězec

KODAŇ Globální potravinový systém se zmítá v chaosu. Před čtyřmi lety se třicetiletý trend snižujících se cen potravin rychle obrátil. Ceny obilí se od roku 2004 více než zdvojnásobily a výrazně vzrostly také ceny většiny ostatních druhů potravin. Připočítáme-li k tomu trvale neudržitelné nakládání s přírodními zdroji, vynořující se negativní dopady klimatických změn a prudce rostoucí ceny hnojiv a energií, čelíme nejtěžší globální potravinové krizi od počátku 70. let.

V dramatickém zvyšování cen se odráží několik faktorů: nepříznivé počasí v klíčových oblastech produkce potravin, rychlý růst poptávky po mase a mléčných výrobcích, vyšší ceny ropy, snižování zásob potravin, širší využívání potravinářských komodit pro výrobu biopaliv a neschopnost investovat do venkovské infrastruktury, výzkumu, technologií a dalších veřejných statků potřebných k urychlení zemědělského růstu v rozvojových zemích. Raketově rostoucí ceny potravin mají za následek častější hladovění chudých lidí, snížení kupní síly u ostatních a hladové bouře ve více než 30 zemích.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Klíčové ponaučení zní, že nedostatečné investice do vědy a nevhodná vládní politika vedou k potravinovým krizím. Abychom se těmto nepříznivým jevům do budoucna vyhnuli, musíme světovým zemědělcům a potravinářům pomoci produkovat více potravin, které uspokojí rostoucí poptávku taženou zvyšujícím se počtem obyvatel světa a rostoucími příjmy. Navíc musí zemědělci a potravináři dosahovat vyšší produkce na menší rozloze, s nižší spotřebou vody, za rozumné ceny a bez poškozování přírodních zdrojů či zhoršování klimatických změn.

Chápou však vlády tuto potřebu? Domnívám se, že ano. Hlad není nový fenomén, ale dokud ho budou chudí lidé na venkově mlčky snášet, což už dlouho dělají, mohou ho vlády pohodlně ignorovat. Hladové bouře městských populací na druhou stranu ohrožují to, na čem vládám záleží nejvíce: jejich legitimitu.

Rozvojové země investují jen něco málo přes 0,5% hodnoty své zemědělské produkce do zemědělského výzkumu. To je silně nedostatečné. Tento podíl se má zvýšit na 2%. I tak to ovšem bude méně, než kolik do zemědělského výzkumu investují země s vysokými příjmy.

Moderní věda by se měla zaměřit na trvale udržitelný růst produktivity půdy a vody, řízení výrobních rizik vyvolaných suchem, záplavami či škodlivým hmyzem, zmírňování klimatických změn a adaptaci na ně. Druhy plodin odolných vůči suchu a škodlivému hmyzu, dobytek odolný vůči onemocněním a zemědělské výrobní systémy s vysokým výnosem, které spotřebovávají méně vody a využívají atmosférický dusík, to je jen několik málo příkladů technologií, jež nyní potřebujeme.

Kromě toho je zapotřebí další výzkum, který by zlepšil nutriční kvalitu hlavních plodin tím, že by je obohatil o železo, vitamin A a zinek, což by pomohlo řešit všeobecný nedostatek stopových prvků. Dále musíme posílit potravinovou bezpečnost od výroby až po spotřebu, a to včetně zlepšení našeho chápání interakce mezi potravinovým systémem a lidským zdravím, zejména pak zoonotických nemocí a účinků pesticidů. Další prioritou by se měl stát výzkum zaměřený na identifikaci alternativních energetických zdrojů, které by ukončily produkci biopaliv z kukuřice, sójových bobů, olejových palem a dalších potravinářských plodin.

Většina lidí ohrožených hladem a podvýživou žije ve venkovských oblastech. Mají-li uniknout chudobě a hladu a produkovat více potravin pro rostoucí světovou populaci, potřebují přístup k silnicím, trhům, vhodným institucím a technologiím, k primární zdravotní péči a ke vzdělání. Je zapotřebí, aby jim tento přístup zajistily veřejné i soukromé investice.

K tomu, aby trhy v rozvojových zemích začaly fungovat a zemědělci i tržní zprostředkovatelé získali přístup k vhodným technologiím a znalostem, je zapotřebí aktivní role vlád. Rychle klesající ceny potravin během třicetiletého období, jež následovalo po potravinové krizi z počátku 70. let, bohužel poskytly vládám pohodlnou záminku k tomu, aby dělaly málo nebo vůbec nic.

Veřejná politika je potřebná i v mnoha dalších oblastech včetně legislativy, která by do cen potravin začlenila i ekologické náklady, čímž by stimulovala trvale udržitelnou produkci, a včetně pobídek a regulací na podporu efektivnějšího využívání vody. Za účelem vývoje, využití a obchodu s moderními technologiemi a geneticky upravenými potravinami by se měly zavést národní i mezinárodní režimy biologické bezpečnosti. Vládní dotace zvyšující využívání potravinářských plodin typu kukuřice, sójových bobů a olejových palem k výrobě biopaliv by měly ustat.

Fake news or real views Learn More

Regulace globalizace a zajištění konkurence v oblasti obchodu se neobejde bez mezinárodních institucí. Zemědělská politika pokřivující obchod, což se týká i Spojených států, Evropské unie a Japonska, by měla být eliminována. Snižování chudoby sice představuje nejlepší cestu ke snížení plodnosti, avšak klíčovou důležitost má také reprodukční zdraví, které pomáhá rodinám omezit počet dětí na požadovaný počet.

Světové přírodní zdroje postačují k produkci potravin potřebných v dohledné budoucnosti, a to i bez poškozování životního prostředí. Platí to však jen za předpokladu, že vlády budou prosazovat osvícenou politiku a že se do práce ve prospěch potravinového systému zapojí věda.