10

Politika usmrcování minulosti

NEW YORK – Ve vykolejeném světě ční nad ostatní Blízký východ. Ve velké části regionu se rozpadá řád vzniklý po první světové válce. Lid Sýrie, Iráku, Jemenu a Libye za to platí enormní cenu.

Postižena však není jen současnost a budoucnost regionu. Obětí dnešního násilí je i minulost.

Islámský stát (ISIS) si dává záležet na ničení všeho, co pokládá na nedostatečně islámské. Nejdramatičtějším příkladem je skvostný Baalův chrám v syrské Palmýře. V době, kdy píšu tyto řádky, probíhají boje za osvobození města Mosulu v severním Iráku, po více než dvou letech nadvlády ISIS. Nepřijde dost brzy na to, aby zachránilo řadu zničených soch, vypálených knihoven a vyrabovaných hrobek.

Jistěže, ničení kulturních památek se neomezuje na Blízký východ. V roce 2001 svět se zděšením sledoval, jak Tálibán vyhodil do povětří obří sochy Buddhy v Bámjánu. Nověji radikální islamisté zničili hrobky a rukopisy v Timbuktu. ISIS ovšem přikročil k pustošení v bezprecedentním rozsahu.

Vzít si na mušku minulost není nic nového. Alexandr Veliký už před víc než 2000 let zničil velkou část starověkého města, které dnes známe jako Persepolis. Náboženské války, jež po staletí pustošily Evropu, si vybraly daň na kostelech, ikonách a malbách. Stalin, Hitler a Mao se ze všech sil snažili ničit budovy a umělecká díla spojovaná s kulturou a myšlenkami považovanými za nebezpečné. Rudí Khmerové před půlstoletím obrátili v trosky chrámy a pamětihodnosti napříč Kambodžou.

Takový postup, který lze snad nejlépe popsat jako „usmrcování historie“, je sice pochopitelný, ale též zvrácený. Vůdci toužící vymodelovat společnost podle nového a odlišného souboru idejí, oddaností a forem chování musí nejprve rozdrtit stávající identity dospělých a zabránit jejich přenosu na děti. Ničení symbolů a projevů lidských identit a jimi ztělesněných idejí je podle přesvědčení revolucionářů nutným předpokladem tvarování nové společnosti, kultury či politického zřízení.

Zachování a ochrana minulosti má právě proto zásadní význam pro ty, kdo se chtějí ujistit, že dnešní nebezpeční fanatici neuspějí. Muzea a knihovny jsou nepostradatelné nejen proto, že uchovávají a vystavují krásné předměty, ale také proto, že chrání dědictví, hodnoty, ideje a vyprávění, jež formují náš charakter a pomáhají nám přenášet toto vědomí na ty, kdo přicházejí po nás.

Stěžejní reakcí vlád na usmrcování historie je zákaz obchodu s kradeným uměním a artefakty. Je žádoucí z mnoha důvodů, včetně skutečnosti, že ti, kdo ničí pamětihodnosti a zotročují a zabíjejí nevinné muže, ženy a děti, získávají část potřebných prostředků z prodeje uloupených cenností. Haagská úmluva z roku 1954 vyzývá státy, aby se nedopouštěly nepřátelských činů vůči kulturním statkům a zdržely se jejich využívání k vojenským účelům, jako je zřizování bojových pozic, ubytovávání vojáků či skladování zbraní. Cíl je jasný: ochránit a zachovat minulost.

Význam takových mezinárodních úmluv bohužel nelze přeceňovat. Platí jen pro vlády, které se rozhodly k nim přidat. Za nedbalost při naplňování úmluvy z roku 1954, již prokázal Irák i Sýrie, ani za odstoupení od ní neexistuje sankce a na nestátní aktéry (jako ISIS) se úmluva nevztahuje. Navíc neexistuje mechanizmus k zásahu v případě, že signatář či kdokoli jiný jedná způsoby, jimž se úmluva snaží bránit.

Je strohou a smutnou pravdou, že realita mezinárodního společenství je mnohem skrovnější, než časté odkazy na tento pojem naznačují. Svět, který není ochoten splnit svou povinnost chránit osoby, jak se nejčerstvěji ukazuje v Sýrii, se stěží sešikuje ve jménu soch, rukopisů a obrazů.

Včasné zastavení těch, kdo se chystají zničit kulturní bohatství, nelze ničím nahradit. Co se týče dnešních zásadních hrozeb pro minulost, je třeba odrazovat mladé lidi od radikálního směřování, zpomalit tok rekrutů a zdrojů směrem k extremistickým skupinám, přesvědčovat vlády o nutnosti vyčlenit policejní a vojenské jednotky na ochranu cenných památek, a kdykoli je to možné, zaútočit proti teroristům dřív, než udeří oni.

Je-li zdrojem ohrožení kulturních památek vláda, vhodnějším nástrojem mohou být sankce. Obvinění, stíhání, usvědčení a uvěznění těch, kdo takové pustošení provádějí, by mohlo prokázat odstrašující účinek na ostatní – podobně jako u postupu nutného k zastavení násilí na lidech.

Než toho bude dosaženo, usmrcování minulosti zůstane hrozbou a také, jak vidíme, realitou. Minulost bude v ohrožení. V tom se nijak neliší od současnosti a budoucnosti.

Z angličtiny přeložil David Daduč