18

Berme růst v eurozóně vážně

LONDÝN – Už déle než čtyři roky stojím mimo svět mezinárodních financí a ekonomických prognóz, avšak velká část toho, co jsem se během 30 let práce v tomto oboru naučil, stále ovlivňuje můj pohled na svět. Jedno z takových ponaučení zní poměřovat ekonomický a finanční výkon určité jednotky jednak podle celkového potenciálu této jednotky, jednak podle tržního ohodnocení jejího výkonu. Aplikujeme-li tento přístup na velké ekonomiky, dospějeme k některým překvapivým postřehům – a možnostem.

Tak především není světový hospodářský růst navzdory všeobecnému přesvědčení v tomto desetiletí žádným velkým zklamáním. V letech 2010 až 2016 se globální výkon podle Mezinárodního měnového fondu zvyšoval průměrným ročním tempem 3,4%. To je možná méně, než kolik činil průměr za období let 2000-2010, ale více než průměrný růst v 80. a 90. letech – tedy v dekádách, které se obvykle nepovažují za ekonomicky neuspokojivé.

Další postřehy nám nabízí analýza výkonu konkrétních zemí. Spojené státy a Velká Británie si navzdory značnému politickému traumatu vedly podle očekávání. Rovněž růst v Číně, Indii a Japonsku se blížil příslušnému potenciálu. Žádná velká ekonomika přitom svůj potenciál výrazně nepřekonala, což je vzácný jev.

Tři ekonomiky však byly opravdovým zklamáním: Brazílie, Rusko a eurozóna. Mohlo by to znamenat, že mnozí pozorovatelé včetně mě přecenili potenciál těchto ekonomik? Nebo jde o odraz vnějších okolností? Ve druhém případě si musíme položit otázku, zda by v některé či ve všech třech těchto ekonomikách mohl nastat nečekaný vývoj událostí či posun, který by nás naopak po zbytek dekády překvapoval příjemně.

Pokud jde o eurozónu, pak i pouhým vyslovením názoru, že už brzy zde může dojít k nastartování hospodářského růstu, by si člověk mohl vysloužit doporučení k návštěvě psychiatra. Vzhledem ke svému pokročilému věku bych však své analytiky vybízel k tomu, aby se více věnovali právě této možnosti, protože kdyby se tato pošetilá představa čirou náhodou ukázala jako pravdivá, daly by se na dnešních velkoryse ohodnocených trzích vydělat slušné peníze.

Představa obnovení růstu v eurozóně navíc může být šílená jen částečně. Z cyklického hlediska si eurozóna momentálně vede dobře jak podle vlastních měřítek, tak i v poměru k okolí. V prvním čtvrtletí letošního roku rostla eurozóna silněji než USA či Velká Británie a většina významnějších států eurozóny vykazuje už nějakou dobu silnější relativní růst.

Dlouhodobá strukturální vyhlídka eurozóny nicméně nevyhlíží příliš slibně ani dnes. Dva klíčové hnací motory dlouhodobého růstu – velikost a růst populace v produktivním věku a produktivita – nemají v největších zemích eurozóny nijak optimistickou prognózu, což platí i pro Německo, tedy pro ekonomiku, u níž většina expertů uznává, že si z cyklického hlediska vede docela dobře.

Co když však nastane nějaká změna – abychom si dále pohráli s onou bláznivou představou blížícího se vzepětí růstu v eurozóně –, která tyto růstové motory posílí? V době, kdy do Evropy dál proudí uprchlíci z problémových koutů Blízkého východu a Afriky – v mnoha případech mladí lidé –, nemusí být tato představa zcela od věci.

Využití potenciálu uprchlíků samozřejmě vyžaduje jejich asimilaci do evropských společností a ekonomik – kterýžto úkol mnohé Evropany oprávněně trápí. Pokud by se ho však podařilo splnit, rozhodně by se tím zmírnily prohlubující se demografické problémy Evropy, zejména Německa a Itálie.

Existuje také možnost, že nový vývoj událostí s sebou přinese konstruktivnější přístup k hospodářské politice. Fiskální pozice většiny členských zemí eurozóny zaznamenaly v posledních letech značné, byť mnohdy nepostřehnuté zlepšení – dokonce do té míry, že fiskální schodek celé eurozóny dnes nedosahuje ani 3% HDP, což je mnohem lepší výsledek než v USA či Velké Británii. Prudce rostoucí výběr daní v některých koutech eurozóny – jmenovitě v Německu – navíc vytváří až trapně vysoké fiskální přebytky. Nenastala správná chvíle k prosazení ambiciózního stimulačního plánu pod vedením Francie a Německa?

Získá-li nový francouzský prezident Emmanuel Macron v červnových volbách do Národního shromáždění dostatečnou podporu, možná by mohl udělat něco pro snížení strukturálních výdajů francouzské vlády, prosadit daňové škrty a zlepšit flexibilitu trhu práce. Obzvláště reforma trhu práce bude klíčová, a to nejen pro samotnou Francii, ale i pro přesvědčení německé kancléřky Angely Merkelové – pokud se v září vrátí k moci –, aby přikročila k větší fiskální integraci včetně vytvoření funkce ministra financí eurozóny, jak to prosazuje Macron.

Z velké části jde pravděpodobně o pouhou střelbu od boku, ale tyto představy dnes rozhodně nejsou tak nereálné jako před pouhými pár měsíci. A vzhledem k tržnímu ohodnocení je mnohem zajímavější zabývat se těmito možnostmi než se zaměřovat na mnohé jiné otázky, jimiž jsou analytici posedlí.

Dovedeme-li tento scénář ještě dál, mohli bychom si dokonce vysnít optimistickou vyhlídku obchodní bilance Velké Británie s vysoce konkurenčním devizovým kurzem, který podstatně zvýší poptávku v eurozóně jakožto jejím hlavním trhu. To by mohlo více než vykompenzovat problémy spojené s ukončením britského přístupu na jednotný trh. Teď už možná opravdu vařím z vody, ale člověk nikdy neví.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.