MILÁN – Fosilní paliva obklopuje mnoho problémů. Jsou nákladná a představují zdroj politické a nabídkové volatility. Jak jejich spotřeba celosvětově roste, náklady, jež s nimi souvisejí, se zřejmě prudce zvýší. Nejhorší je, že s sebou nesou obrovské a neudržitelné náklady ve smyslu uhlíkových emisí. Ostatně jejich přispění ke vzrůstajícím hladinám CO2 v atmosféře začíná ostatní problémy zastiňovat.
Využívání fosilních paliv a tudíž i vyšší emise CO2 jdou však zřejmě ruku v ruce s růstem. Právě to je stěžejní problém, s nímž se svět potýká, zatímco se snaží vytvořit určitý rámec pro boj proti změně klimatu. Rozvojový svět má dnes oproti vyspělým zemím jak nízké příjmy na hlavu, tak nízké úrovně uhlíkových emisí na hlavu. Pokud by se na růst jeho emisí uvalila přísná omezení, brzdilo by to tamní růst HDP a silně by to podvázalo schopnost rozvojových zemí vybřednout z chudoby.
Rozvojový svět také s poukazem na spravedlnost protestuje proti placení za takzvanou mitigaci čili zmírňování změny klimatu. Velká část současného objemu uhlíku v atmosféře, jakož i významný (třebaže klesající) podíl ročních světových emisí jde kolektivně na vrub vyspělým zemím. Zástupci rozvojového světa proto tvrdí, že vyspělé země by za problém měly převzít zodpovědnost.
Prostý přesun zodpovědnosti na vyspělé země vyjmutím rozvojových zemí z mitigačního procesu ale nebude fungovat. Aby byla strategie boje proti změně klimatu úspěšná, musí být nejen spravedlivá, ale také účinná. Pokud rozvojové země necháme růst a přitom nebude zavedeno žádné odpovídající snižování růstu jejich uhlíkových emisí, průměrné emise CO2 na hlavu se v příštích 50 letech celosvětově téměř zdvojnásobí, zhruba na čtyřnásobek bezpečné úrovně, bez ohledu na úsilí vyspělých zemí.
Dosažení bezpečných globálních hladin CO2 vyspělé země samy jednoduše zajistit nedokážou. Čekat, až rychle rostoucí rozvojové země doženou ty vyspělé, už vůbec není řešením.
Zásadní výzvou pro svět je tedy nutnost vynalézt strategii, která povzbudí růst v rozvojovém světě, ale učiní tak na cestě k dosažení bezpečných globálních emisí uhlíku do poloviny století.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
K řešení budeme směřovat, pokud otázku toho, kdo většinu snah o zmírňování změny klimatu zaplatí, oddělíme od otázky, kde se, geograficky vzato, tyto snahy uskuteční. Jinými slovy, pokud mitigační náklady v krátkodobém výhledu pokryjí vyspělé země, avšak mitigační snahy budou snižovat emise v rozvojových zemích, rozpor mezi růstem rozvojových zemí a úspěchem při snižování globálních emisí bude možné uvést do souladu – nebo alespoň podstatným způsobem zmírnit.
Tyto úvahy naznačují, že na rozvojové země by se neměly uvalovat žádné cíle snižování emisí, dokud nedosáhnou úrovní HDP na osobu srovnatelnými s hladinami ve vyspělých zemích. Tyto cíle by si sice vyspělé země měly stanovit samy, ale mělo by jim být dovoleno, aby své závazky alespoň zčásti plnily hrazením snižování emisí v rozvojových zemích (kde tyto snahy mohou zajistit větší přínosy).
Zásadním důsledkem této strategie je rozsáhlý převod technologií do rozvojových zemí, který jim umožní růst a zároveň potlačovat své emise. Čím blíž se tyto země budou posouvat k zařazení do systému omezení, tím větší budou mít motivaci, aby uskutečňovaly vlastní investice do potírání svých emisí.
Svět už akceptoval základní princip, že náklady na zmírňování změny klimatu by měli nést bohatí. Kjótský protokol potvrdil soubor „společných, leč diferencovaných úkolů“, z nichž pramení asymetrické role pro vyspělé a rozvojové země, přičemž povinnosti rozvojových zemí se s jejich růstem vyvíjejí.
Složky takové velké dohody jsou celkem jasné. Od vyspělých zemí se bude žádat, aby výrazným tempem omezovaly své emise CO2, zatímco emise rozvojových zemí budou moci narůstat, aby umožnily rychlý hospodářský růst, jímž tyto země dohánějí náskok vyspělých zemí. Cílem je neznemožňovat emise rozvojových zemí, které souvisejí s růstem, ale zpomalit jejich přírůstky a nakonec jejich trend obrátit, až tyto země zbohatnou.
Nejlepším způsobem jak tuto strategii realizovat je ve vyspělých zemích využít „systému obchodování s uhlíkovými kredity“, kdy každá země dostane určité množství uhlíkových kreditů, které určí její povolenou hladinu emisí. Pokud země svůj emisní strop překročí, musí nakoupit dodatečné kredity od dalších zemí, jimž se podařilo mít emise nižší, než jsou jejich povolené úrovně. Vyspělá země by ale také mohla podniknout mitigační opatření v rozvojovém světě a tím si vydělat dodatečné kredity v plné hodnotě svých mitigačních snah (čímž by si zajistila možnost vyšších emisí doma).
Takový systém by vyvolal podnikatelské hledání nízkonákladových mitigačních příležitostí v rozvojových zemích, poněvadž bohaté země by si snižováním emisí v zahraničí chtěly zajistit nižší výdaje. Mitigace by se ve výsledku zefektivnila a tytéž výdaje vyspělých zemí by vedly k větším redukcím globálních emisí.
Co se rozvojových zemí týče, ty by sice neměly explicitní kredity ani cíle, dokud nedospějí do postavení vyspělé země, ale věděly by, že do globálního systému restrikcí budou jednou zahrnuty (řekněme, až jejich uhlíkové emise dosáhnou průměrné úrovně vyspělých zemí). To by se jim už před tímto okamžikem stalo pobídkou, aby v oblasti určování cen energií a energetické efektivity činily taková rozhodnutí, která by zpomalovala růst jejich emisí, aniž by brzdila jejich hospodářský růst, a tím si prodloužily období, během něhož jejich emisní hladiny zůstanou bez omezení.
Nesmíme dovolit, aby spor mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi ohledně zodpovědnosti za omezování uhlíkových emisí podkopal vyhlídky na celosvětovou dohodu. Spravedlivé řešení není o nic jednodušší než samotná výzva změny klimatu, ale rozhodně je možné.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
While scandals, culture wars, and threats to democracy dominate the headlines, the biggest issues in this super election year ultimately concern economic policies. After all, the rise of anti-democratic populist authoritarianism is itself the legacy of a misbegotten economic ideology.
considers what 40 years of anti-government, low-tax, deregulatory advocacy have wrought around the world.
Germany recently prohibited a Palestinian Congress from taking place in Berlin, arrested its Jewish supporters, and barred one of its organizers, Greece’s former finance minister, from entering the country. But the turn to repression is powerful evidence that the country’s pro-Israel political consensus is breaking down.
sees in his case an effort to enforce with repression a pro-Israel political consensus that is breaking down.
MILÁN – Fosilní paliva obklopuje mnoho problémů. Jsou nákladná a představují zdroj politické a nabídkové volatility. Jak jejich spotřeba celosvětově roste, náklady, jež s nimi souvisejí, se zřejmě prudce zvýší. Nejhorší je, že s sebou nesou obrovské a neudržitelné náklady ve smyslu uhlíkových emisí. Ostatně jejich přispění ke vzrůstajícím hladinám CO2 v atmosféře začíná ostatní problémy zastiňovat.
Využívání fosilních paliv a tudíž i vyšší emise CO2 jdou však zřejmě ruku v ruce s růstem. Právě to je stěžejní problém, s nímž se svět potýká, zatímco se snaží vytvořit určitý rámec pro boj proti změně klimatu. Rozvojový svět má dnes oproti vyspělým zemím jak nízké příjmy na hlavu, tak nízké úrovně uhlíkových emisí na hlavu. Pokud by se na růst jeho emisí uvalila přísná omezení, brzdilo by to tamní růst HDP a silně by to podvázalo schopnost rozvojových zemí vybřednout z chudoby.
Rozvojový svět také s poukazem na spravedlnost protestuje proti placení za takzvanou mitigaci čili zmírňování změny klimatu. Velká část současného objemu uhlíku v atmosféře, jakož i významný (třebaže klesající) podíl ročních světových emisí jde kolektivně na vrub vyspělým zemím. Zástupci rozvojového světa proto tvrdí, že vyspělé země by za problém měly převzít zodpovědnost.
Prostý přesun zodpovědnosti na vyspělé země vyjmutím rozvojových zemí z mitigačního procesu ale nebude fungovat. Aby byla strategie boje proti změně klimatu úspěšná, musí být nejen spravedlivá, ale také účinná. Pokud rozvojové země necháme růst a přitom nebude zavedeno žádné odpovídající snižování růstu jejich uhlíkových emisí, průměrné emise CO2 na hlavu se v příštích 50 letech celosvětově téměř zdvojnásobí, zhruba na čtyřnásobek bezpečné úrovně, bez ohledu na úsilí vyspělých zemí.
Dosažení bezpečných globálních hladin CO2 vyspělé země samy jednoduše zajistit nedokážou. Čekat, až rychle rostoucí rozvojové země doženou ty vyspělé, už vůbec není řešením.
Zásadní výzvou pro svět je tedy nutnost vynalézt strategii, která povzbudí růst v rozvojovém světě, ale učiní tak na cestě k dosažení bezpečných globálních emisí uhlíku do poloviny století.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
K řešení budeme směřovat, pokud otázku toho, kdo většinu snah o zmírňování změny klimatu zaplatí, oddělíme od otázky, kde se, geograficky vzato, tyto snahy uskuteční. Jinými slovy, pokud mitigační náklady v krátkodobém výhledu pokryjí vyspělé země, avšak mitigační snahy budou snižovat emise v rozvojových zemích, rozpor mezi růstem rozvojových zemí a úspěchem při snižování globálních emisí bude možné uvést do souladu – nebo alespoň podstatným způsobem zmírnit.
Tyto úvahy naznačují, že na rozvojové země by se neměly uvalovat žádné cíle snižování emisí, dokud nedosáhnou úrovní HDP na osobu srovnatelnými s hladinami ve vyspělých zemích. Tyto cíle by si sice vyspělé země měly stanovit samy, ale mělo by jim být dovoleno, aby své závazky alespoň zčásti plnily hrazením snižování emisí v rozvojových zemích (kde tyto snahy mohou zajistit větší přínosy).
Zásadním důsledkem této strategie je rozsáhlý převod technologií do rozvojových zemí, který jim umožní růst a zároveň potlačovat své emise. Čím blíž se tyto země budou posouvat k zařazení do systému omezení, tím větší budou mít motivaci, aby uskutečňovaly vlastní investice do potírání svých emisí.
Svět už akceptoval základní princip, že náklady na zmírňování změny klimatu by měli nést bohatí. Kjótský protokol potvrdil soubor „společných, leč diferencovaných úkolů“, z nichž pramení asymetrické role pro vyspělé a rozvojové země, přičemž povinnosti rozvojových zemí se s jejich růstem vyvíjejí.
Složky takové velké dohody jsou celkem jasné. Od vyspělých zemí se bude žádat, aby výrazným tempem omezovaly své emise CO2, zatímco emise rozvojových zemí budou moci narůstat, aby umožnily rychlý hospodářský růst, jímž tyto země dohánějí náskok vyspělých zemí. Cílem je neznemožňovat emise rozvojových zemí, které souvisejí s růstem, ale zpomalit jejich přírůstky a nakonec jejich trend obrátit, až tyto země zbohatnou.
Nejlepším způsobem jak tuto strategii realizovat je ve vyspělých zemích využít „systému obchodování s uhlíkovými kredity“, kdy každá země dostane určité množství uhlíkových kreditů, které určí její povolenou hladinu emisí. Pokud země svůj emisní strop překročí, musí nakoupit dodatečné kredity od dalších zemí, jimž se podařilo mít emise nižší, než jsou jejich povolené úrovně. Vyspělá země by ale také mohla podniknout mitigační opatření v rozvojovém světě a tím si vydělat dodatečné kredity v plné hodnotě svých mitigačních snah (čímž by si zajistila možnost vyšších emisí doma).
Takový systém by vyvolal podnikatelské hledání nízkonákladových mitigačních příležitostí v rozvojových zemích, poněvadž bohaté země by si snižováním emisí v zahraničí chtěly zajistit nižší výdaje. Mitigace by se ve výsledku zefektivnila a tytéž výdaje vyspělých zemí by vedly k větším redukcím globálních emisí.
Co se rozvojových zemí týče, ty by sice neměly explicitní kredity ani cíle, dokud nedospějí do postavení vyspělé země, ale věděly by, že do globálního systému restrikcí budou jednou zahrnuty (řekněme, až jejich uhlíkové emise dosáhnou průměrné úrovně vyspělých zemí). To by se jim už před tímto okamžikem stalo pobídkou, aby v oblasti určování cen energií a energetické efektivity činily taková rozhodnutí, která by zpomalovala růst jejich emisí, aniž by brzdila jejich hospodářský růst, a tím si prodloužily období, během něhož jejich emisní hladiny zůstanou bez omezení.
Nesmíme dovolit, aby spor mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi ohledně zodpovědnosti za omezování uhlíkových emisí podkopal vyhlídky na celosvětovou dohodu. Spravedlivé řešení není o nic jednodušší než samotná výzva změny klimatu, ale rozhodně je možné.