BERLÍN – Prezident Recep Tayyip Erdoğan k vítězství v nedávných prezidentských volbách v Turecku pravděpodobně hlasy německo-tureckých a nizozemsko-tureckých voličů nepotřeboval. Přesto Erdoğan většinu mezinárodních hlasů získal, včetně téměř 70 % hlasů v Německu a Nizozemsku. Ne všichni Němci a Nizozemci tureckého původu hlasují v tureckých volbách, takže je tyto statistiky nutné brát obezřetně. Skutečně se ale zdá, že turecký nacionalismus má mezi nositeli dvojího občanství silnou přitažlivost. A tito nacionalisté v zahraničí dávají zhusta své přesvědčení hlasitě najevo, projíždějí německými městy s houkajícími klaksony a vykřikují politické slogany.
Tyto demonstrativní projevy mají přídech vzdoru, jsou jakousi křiklavou politikou identity a slouží jako signál většinové populaci, že etnická menšina má také svůj hlas. Jsou ale charakteristické i pro obecnější trend: někteří příslušníci přistěhovaleckých komunit mají sklon být extrémnější, co se týče politiky země jejich původu, než občané, kteří tam stále bydlí.
Kupříkladu chálistánští separatisté, požadující nezávislý sikhský stát v Paňdžábu, jsou občas halasnější v Kanadě či Británii než v Indii. Obdobně Irská republikánská armáda dostávala štědrou finanční podporu od Američanů irského původu, hindským nacionalistům se daří v některých částech Británie a radikální islamisté nalezli úrodné náborové pole ve městech západní Evropy. Zčásti to sice odráží větší politickou svobodu Západu, ale proč pravicový nacionalismus vábí některé přistěhovalce z druhé generace, vysvětlují i jiné faktory.
Běžně se to vysvětluje relativně nedostatečnou integrací nezápadních či nekřesťanských menšin narozených v Evropě. Ta se často klade za vinu úzkoprsosti a předsudkům většinových populací. Nebo se vina může přičítat klerikálním extremistům, kteří v mešitách či jiných náboženských prostorách rozsévají radikální, a dokonce násilná poselství.
V takové argumentaci může být kus pravdy. Není nic nového ani překvapivého na tom, že někteří přistěhovalci v druhé a třetí generaci ze zemí s výrazně odlišnými kulturními a náboženskými tradicemi nesou přizpůsobování, adaptaci či asimilaci těžce a občas se cítí poníženě. Tento problém ale zhoršuje ještě silnější pocit odcizení, jejž mnozí imigranti pociťují vůči zemi svého původu.
Ve své knize Vražda v Amsterdamu z roku 2007 jsem se zabýval příběhem Mohammeda Bouyeriho, v Nizozemsku narozeného syna marockých přistěhovalců. Zprvu se Bouyeri jevil jako dokonale integrovaný imigrant druhé generace, který miloval fotbal, pivo a rockovou hudbu. Série soukromých nezdarů však Bouyeriho přivedla na radikální cestu a proměnila jej v islamistického revolucionáře, který v roce 2004 zavraždil Thea van Gogha, předního holandského kritika islámu. Ve své rodné zemi se cítil jako opovrhovaný cizinec, ale cesta do marocké vesnice, odkud pocházeli jeho rodiče, jej přiměla uvědomit si, že ani tam by nikdy nezapadl.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Pocit hrdosti a sounáležitosti Bouyerimu dodala obzvlášť extrémní forma islamismu, šířená skrze online sítě revolučních webů v angličtině. Cítil se odcizený Nizozemsku i Maroku, ale našel společenství ve skupině rozhněvaných, pomstychtivých ztracenců, kteří nikam nezapadli a chtěli světu ukázat, že s nimi musí počítat – v případě nutnosti násilnými činy.
Toto odcizení může působit obrovské škody a postihovat přistěhovalecké komunity doma i politický vývoj v zahraničí. Extremisté sice vždy představují menšinu, ale jejich činy vrhají stín na jejich komunity. Každý projev islamistického násilí například vyvolává nemístný tlak na pokojné muslimy, včetně těch, kteří nikdy nevkročili do mešity, a nutí je dokazovat, že nejsou s teroristy spřaženi.
Radikální příslušníci náboženských či etnických menšin jsou přirozeně aktivnější než většina lidí, kteří prostě jen chtějí klid, aby mohli žít svůj život. Radikálové se přitom občas chovají, jako by byli zástupci svých různých komunit. V roce 2004 například Gurpreet Kaur Bhatti, britská dramatička sikhského původu, dostávala pohrůžky smrtí a byla nucena se ukrývat poté, co napsala divadelní hru o násilí v sikhském chrámu. Když bylo zrušeno plánované uvedení hry, mluvčí protestujících to označila za vítězství sikhské komunity. Právě na takové nevolené mluvčí se často obracejí místní politici, přestože aktivisté a demonstranti nemusí vůbec reprezentovat názory jejich takzvaných komunit.
Většina Sikhů, Hindů, Kurdů, Turků a příslušníků jiných menšin nejsou extremisté ani etničtí nacionalisté. Převážně mladí lidé, kteří se necítí doma ve své rodné zemi ani nikde jinde, však ve většinové populaci rozdmýchávají předsudky a agresivitu a posilují úspěchy extremistických hnutí v zemích, z nichž odešli jejich rodiče či prarodiče.
Erdoğan je mazaný a cynický politický stratég, který nepotřebuje diplom ze sociologie, aby chápal, s jakými problémy se potýkají turečtí imigranti v Evropě. Ví, že s přistěhovalci, kteří zápasí se svou křehkou identitou, souzní jeho sny o osmanské velikosti a apely na náboženskou a etnickou čistotu, a právě proto naléhal na turecké občany v zahraničí, aby se bránili asimilaci. Přistěhovalcům to pravděpodobně komplikuje život, ale Erdoğanovi to pomáhá ke zvolení. A o to tu jde.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The dollar's strength, particularly against major Asian currencies, has triggered a wave of skittishness in financial markets. Can anything be done to stem the greenback's rise, and even if something can be done, should it?
asks whether anything can or should be done about the greenback's strength, especially against Asian currencies.
While the ongoing pro-Palestinian student protests have many superficial similarities to the student uprisings of the late 1960s, only the latter envisioned a new political movement to ameliorate the ills of their time. The current protesters' goals are far more modest, which makes them all the more tragic.
sees the pro-Palestinian student demonstrations as a signal of a much deeper, widespread malaise.
BERLÍN – Prezident Recep Tayyip Erdoğan k vítězství v nedávných prezidentských volbách v Turecku pravděpodobně hlasy německo-tureckých a nizozemsko-tureckých voličů nepotřeboval. Přesto Erdoğan většinu mezinárodních hlasů získal, včetně téměř 70 % hlasů v Německu a Nizozemsku. Ne všichni Němci a Nizozemci tureckého původu hlasují v tureckých volbách, takže je tyto statistiky nutné brát obezřetně. Skutečně se ale zdá, že turecký nacionalismus má mezi nositeli dvojího občanství silnou přitažlivost. A tito nacionalisté v zahraničí dávají zhusta své přesvědčení hlasitě najevo, projíždějí německými městy s houkajícími klaksony a vykřikují politické slogany.
Tyto demonstrativní projevy mají přídech vzdoru, jsou jakousi křiklavou politikou identity a slouží jako signál většinové populaci, že etnická menšina má také svůj hlas. Jsou ale charakteristické i pro obecnější trend: někteří příslušníci přistěhovaleckých komunit mají sklon být extrémnější, co se týče politiky země jejich původu, než občané, kteří tam stále bydlí.
Kupříkladu chálistánští separatisté, požadující nezávislý sikhský stát v Paňdžábu, jsou občas halasnější v Kanadě či Británii než v Indii. Obdobně Irská republikánská armáda dostávala štědrou finanční podporu od Američanů irského původu, hindským nacionalistům se daří v některých částech Británie a radikální islamisté nalezli úrodné náborové pole ve městech západní Evropy. Zčásti to sice odráží větší politickou svobodu Západu, ale proč pravicový nacionalismus vábí některé přistěhovalce z druhé generace, vysvětlují i jiné faktory.
Běžně se to vysvětluje relativně nedostatečnou integrací nezápadních či nekřesťanských menšin narozených v Evropě. Ta se často klade za vinu úzkoprsosti a předsudkům většinových populací. Nebo se vina může přičítat klerikálním extremistům, kteří v mešitách či jiných náboženských prostorách rozsévají radikální, a dokonce násilná poselství.
V takové argumentaci může být kus pravdy. Není nic nového ani překvapivého na tom, že někteří přistěhovalci v druhé a třetí generaci ze zemí s výrazně odlišnými kulturními a náboženskými tradicemi nesou přizpůsobování, adaptaci či asimilaci těžce a občas se cítí poníženě. Tento problém ale zhoršuje ještě silnější pocit odcizení, jejž mnozí imigranti pociťují vůči zemi svého původu.
Ve své knize Vražda v Amsterdamu z roku 2007 jsem se zabýval příběhem Mohammeda Bouyeriho, v Nizozemsku narozeného syna marockých přistěhovalců. Zprvu se Bouyeri jevil jako dokonale integrovaný imigrant druhé generace, který miloval fotbal, pivo a rockovou hudbu. Série soukromých nezdarů však Bouyeriho přivedla na radikální cestu a proměnila jej v islamistického revolucionáře, který v roce 2004 zavraždil Thea van Gogha, předního holandského kritika islámu. Ve své rodné zemi se cítil jako opovrhovaný cizinec, ale cesta do marocké vesnice, odkud pocházeli jeho rodiče, jej přiměla uvědomit si, že ani tam by nikdy nezapadl.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Pocit hrdosti a sounáležitosti Bouyerimu dodala obzvlášť extrémní forma islamismu, šířená skrze online sítě revolučních webů v angličtině. Cítil se odcizený Nizozemsku i Maroku, ale našel společenství ve skupině rozhněvaných, pomstychtivých ztracenců, kteří nikam nezapadli a chtěli světu ukázat, že s nimi musí počítat – v případě nutnosti násilnými činy.
Toto odcizení může působit obrovské škody a postihovat přistěhovalecké komunity doma i politický vývoj v zahraničí. Extremisté sice vždy představují menšinu, ale jejich činy vrhají stín na jejich komunity. Každý projev islamistického násilí například vyvolává nemístný tlak na pokojné muslimy, včetně těch, kteří nikdy nevkročili do mešity, a nutí je dokazovat, že nejsou s teroristy spřaženi.
Radikální příslušníci náboženských či etnických menšin jsou přirozeně aktivnější než většina lidí, kteří prostě jen chtějí klid, aby mohli žít svůj život. Radikálové se přitom občas chovají, jako by byli zástupci svých různých komunit. V roce 2004 například Gurpreet Kaur Bhatti, britská dramatička sikhského původu, dostávala pohrůžky smrtí a byla nucena se ukrývat poté, co napsala divadelní hru o násilí v sikhském chrámu. Když bylo zrušeno plánované uvedení hry, mluvčí protestujících to označila za vítězství sikhské komunity. Právě na takové nevolené mluvčí se často obracejí místní politici, přestože aktivisté a demonstranti nemusí vůbec reprezentovat názory jejich takzvaných komunit.
Většina Sikhů, Hindů, Kurdů, Turků a příslušníků jiných menšin nejsou extremisté ani etničtí nacionalisté. Převážně mladí lidé, kteří se necítí doma ve své rodné zemi ani nikde jinde, však ve většinové populaci rozdmýchávají předsudky a agresivitu a posilují úspěchy extremistických hnutí v zemích, z nichž odešli jejich rodiče či prarodiče.
Erdoğan je mazaný a cynický politický stratég, který nepotřebuje diplom ze sociologie, aby chápal, s jakými problémy se potýkají turečtí imigranti v Evropě. Ví, že s přistěhovalci, kteří zápasí se svou křehkou identitou, souzní jeho sny o osmanské velikosti a apely na náboženskou a etnickou čistotu, a právě proto naléhal na turecké občany v zahraničí, aby se bránili asimilaci. Přistěhovalcům to pravděpodobně komplikuje život, ale Erdoğanovi to pomáhá ke zvolení. A o to tu jde.
Z angličtiny přeložil David Daduč