Už od doby, kdy se demokracie objevila ve starých Aténách, vyvolávala podezření mezi těmi, kdo se domnívají, že nejvyšším cílem lidstva není svoboda, nýbrž ctnost. V osmé tetralogii Republika Platón dosti neformálně definuje politické vůdce v demokracii jako „ty, kdo zbavují bohaté majetku a rozdělují ho mezi lid, přičemž dbají na to, aby si větší díl vyhradili pro sebe“. Platónovo opovržení demokracií se samozřejmě jeho prózou vine jako červená nit, ale zároveň nastoluje legitimní otázku: jak mohou demokratické volby zajistit vysoká etická měřítka, když mají tendenci odměňovat sobeckost a nejnižší společný jmenovatel?
Občané dnešních svobodných společností jsou (téměř vždy) demokraty z přesvědčení, tradice a zvyku. Pouze malá menšina projevuje populistické sklony, které by v případě, že by se dostali k moci, mohly dovést společnost od demokracie k diktatuře. Zároveň však dnešní demokratičtí občané většinou postrádají důvěru ve veřejnou sféru a ke svým hospodářským a politickým elitám se stavějí podezíravě. Zejména mezi nejmladšími voliči je tento sklon velmi silný a jejich volební účast ostře klesá.
V Evropě je tato apatie často chápána jako reakce na zpomalení poválečného hospodářského boomu, který se kdysi jevil jako nekonečný. To je však jen část pravdy. Je samozřejmé, že dokážeme-li zaručit rychlý a všeobecný hospodářský růst, jiné slabiny demokracie budou pravděpodobně zapomenuty. My to však nedokážeme a místo toho se nám nabízí vyprázdněná vize společného blaha, která se skládá jen z opakovaných škrtů ve státních výdajích. Není tedy divu, že se dnes demokratičtí občané stále více zaměřují na nízká etická měřítka svých národních elit.
Už od doby, kdy se demokracie objevila ve starých Aténách, vyvolávala podezření mezi těmi, kdo se domnívají, že nejvyšším cílem lidstva není svoboda, nýbrž ctnost. V osmé tetralogii Republika Platón dosti neformálně definuje politické vůdce v demokracii jako „ty, kdo zbavují bohaté majetku a rozdělují ho mezi lid, přičemž dbají na to, aby si větší díl vyhradili pro sebe“. Platónovo opovržení demokracií se samozřejmě jeho prózou vine jako červená nit, ale zároveň nastoluje legitimní otázku: jak mohou demokratické volby zajistit vysoká etická měřítka, když mají tendenci odměňovat sobeckost a nejnižší společný jmenovatel?
Občané dnešních svobodných společností jsou (téměř vždy) demokraty z přesvědčení, tradice a zvyku. Pouze malá menšina projevuje populistické sklony, které by v případě, že by se dostali k moci, mohly dovést společnost od demokracie k diktatuře. Zároveň však dnešní demokratičtí občané většinou postrádají důvěru ve veřejnou sféru a ke svým hospodářským a politickým elitám se stavějí podezíravě. Zejména mezi nejmladšími voliči je tento sklon velmi silný a jejich volební účast ostře klesá.
V Evropě je tato apatie často chápána jako reakce na zpomalení poválečného hospodářského boomu, který se kdysi jevil jako nekonečný. To je však jen část pravdy. Je samozřejmé, že dokážeme-li zaručit rychlý a všeobecný hospodářský růst, jiné slabiny demokracie budou pravděpodobně zapomenuty. My to však nedokážeme a místo toho se nám nabízí vyprázdněná vize společného blaha, která se skládá jen z opakovaných škrtů ve státních výdajích. Není tedy divu, že se dnes demokratičtí občané stále více zaměřují na nízká etická měřítka svých národních elit.