19

Nobelova ekonomie versus sociální demokracie

OXFORD – Z elit, které řídí moderní společnost, mají pouze ekonomové Nobelovu cenu, jejíž letošní laureáti Oliver Hart a Bengt Holmström byli právě oznámeni. Ať už má toto výjimečné postavení ekonomů jakýkoliv důvod, svatozář, kterou jim zmíněné ocenění propůjčuje, může – a často se to i stává – dodávat důvěryhodnost politikám škodícím veřejnému zájmu například tím, že prohlubují nerovnost nebo zvyšují pravděpodobnost finančních krizí.

Ekonomové však nemají toto pole působnosti vyhrazené jen pro sebe. Alokace přibližně 30% HDP se totiž v nejrozvinutějších zemích řídí odlišným pohledem na svět – jde o peníze určené na zaměstnanost, zdravotní péči a penze. Tento pohled na otázku, jak by měla být společnost řízena – sociální demokracie –, není jen politickou orientací; je to i metoda vládnutí.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Standardní ekonomie předpokládá, že společnost táhnou jednotlivci usilující o vlastní prospěch, kteří obchodují na trzích a jejichž rozhodnutí dohromady směřují k efektivnímu stavu prostřednictvím „neviditelné ruky trhu“. Tato doktrína však nemá velkou oporu v teorii ani v praxi: její výchozí předpoklady jsou nereálné, modely, které podporuje, obsahují rozpory a prognózy z ní vyvozované bývají často mylné.

Nobelovu cenu za ekonomii založila švédská centrální banka Riksbank v roce 1968. Načasování nebylo náhodné. Nová cena vznikla z dlouhodobého konfliktu mezi zájmem lépe situovaných lidí na stabilních cenách a zájmem všech ostatních na snížení nejistoty prostřednictvím zdanění, sociálních investic a transferů. Cenu udělovala Královská švédská akademie věd, ale zároveň bylo Švédsko vyspělou sociální demokracií.

V 50. a 60. letech se Riksbank střetávala se švédskou vládou v otázce řízení úvěrů. Pro vlády byla prioritou zaměstnanost a bydlení; Riksbank vedená asertivním guvernérem Perem Åsbrinkem si dělala starosti s inflací. Jako kompenzaci za omezení pravomocí bylo Riksbank nakonec umožněno udělovat Nobelovu cenu za ekonomii – byl to jakýsi marnivý dárek k třistaletému výročí založení banky.

Uvnitř akademie věd se procesu výběru laureátů zmocnila skupina středopravých ekonomů. Skladbu laureátů tvořil vysoce kvalitní vzorek akademiků v oboru ekonomie. Analýza jejich vlivu, sklonů a směřování naznačuje, že si Nobelův výbor udržoval zdání nestrannosti tím, že pečlivě udržoval rovnováhu mezi pravicí a levicí, formalisty a empiriky, chicagskou školou a keynesiány. Z našeho výzkumu ovšem vyplývá, že profesionální ekonomové jako celek obecně tíhnou spíše k levici.

Za udílením ceny stál především ekonom Stockholmské univerzity Assar Lindbeck, který se od konceptu sociální demokracie odvrátil. V 70. a 80. letech zasahoval Lindbeck do švédských voleb, vytahoval proti sociální demokracii mikroekonomickou teorii a varoval, že vysoké zdanění a plná zaměstnanost vedou ke katastrofě. Jeho intervence odváděly pozornost od vážné politické chyby, která se tehdy dělala: od deregulace úvěrů, jež vedla k hluboké finanční krizi v 90. letech a předcházela globální krizi vypuknuvší v roce 2008.

Lindbeckovy zájmy se překrývaly se zájmy Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a amerického ministerstva financí. Jejich lpění na privatizaci, deregulaci a liberalizaci kapitálových trhů a obchodu – takzvaný washingtonský konsensus – obohacovalo firmy a finanční elity, vyvolávalo akutní krize a podkopávalo růst v rozvíjejících se ekonomikách.

Priorita propůjčovaná individualistickým a sobeckým normám tvořícím základ washingtonského konsensu vytvořila na Západě živnou půdu pro růst korupce, nerovnosti a nedův��ry ve vládnoucí elity, což byly nezamýšlené důsledky premis racionálního rozhodování a principu „já na prvním místě“. Když se i v rozvinutých ekonomikách objevily poruchy, které byly dříve spojovány s rozvojovými zeměmi, požádal švédský politolog Bo Rothstein akademii věd (jejímž je členem), aby pozastavila udílení Nobelovy ceny za ekonomii, dokud se tyto důsledky řádně neprošetří.

Sociální demokracie jako ekonomický koncept nemá tak hluboce propracovaný teoretický základ. Skládá se z pragmatického souboru politik, které byly a jsou nesmírně úspěšné v potlačování ekonomické nejistoty. Ačkoliv je tento koncept už desítky let terčem nelítostných útoků, stále je nepostradatelnou podmínkou zajišťování veřejných statků, které trhy nedokážou efektivně, spravedlivě a v dostatečném množství poskytovat. Vzhledem k absenci formální intelektuální podpory však ani strany nesoucí sociální demokracii v názvu plně nechápou, jak dobře sociální demokracie funguje.

Na rozdíl od trhů, které odměňují bohaté a úspěšné, stojí sociální demokracie na principu občanské rovnosti. To vyvolává tendenci k poskytování plnění „všem bez rozdílu“, ale už dlouho existují způsoby, jak toto omezení řešit. A protože ekonomie působí přesvědčivě a sociální demokracie je nepostradatelná, zmutovaly obě doktríny tak, aby si vzájemně vyhovovaly – což ještě neznamená, že jejich manželství je šťastné.

Fake news or real views Learn More

Podobně jako u mnoha nešťastných manželství však ani v tomto případě nepřichází rozvod v úvahu. Mnozí ekonomové reagují na chybnost základních předpokladů své disciplíny tím, že se uchylují k empirickému zkoumání. Výsledná platnost však jde na úkor obecnosti: randomizované kontrolované zkoušky ve formě místních experimentů nemohou nahradit zastřešující vizi sociálního dobra. Vhodným způsobem, jak to začít zohledňovat, je vybírat podle toho laureáty Nobelovy ceny.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.