OXFORD – Z elit, které řídí moderní společnost, mají pouze ekonomové Nobelovu cenu, jejíž letošní laureáti Oliver Hart a Bengt Holmström byli právě oznámeni. Ať už má toto výjimečné postavení ekonomů jakýkoliv důvod, svatozář, kterou jim zmíněné ocenění propůjčuje, může – a často se to i stává – dodávat důvěryhodnost politikám škodícím veřejnému zájmu například tím, že prohlubují nerovnost nebo zvyšují pravděpodobnost finančních krizí.
Ekonomové však nemají toto pole působnosti vyhrazené jen pro sebe. Alokace přibližně 30% HDP se totiž v nejrozvinutějších zemích řídí odlišným pohledem na svět – jde o peníze určené na zaměstnanost, zdravotní péči a penze. Tento pohled na otázku, jak by měla být společnost řízena – sociální demokracie –, není jen politickou orientací; je to i metoda vládnutí.
Standardní ekonomie předpokládá, že společnost táhnou jednotlivci usilující o vlastní prospěch, kteří obchodují na trzích a jejichž rozhodnutí dohromady směřují k efektivnímu stavu prostřednictvím „neviditelné ruky trhu“. Tato doktrína však nemá velkou oporu v teorii ani v praxi: její výchozí předpoklady jsou nereálné, modely, které podporuje, obsahují rozpory a prognózy z ní vyvozované bývají často mylné.
OXFORD – Z elit, které řídí moderní společnost, mají pouze ekonomové Nobelovu cenu, jejíž letošní laureáti Oliver Hart a Bengt Holmström byli právě oznámeni. Ať už má toto výjimečné postavení ekonomů jakýkoliv důvod, svatozář, kterou jim zmíněné ocenění propůjčuje, může – a často se to i stává – dodávat důvěryhodnost politikám škodícím veřejnému zájmu například tím, že prohlubují nerovnost nebo zvyšují pravděpodobnost finančních krizí.
Ekonomové však nemají toto pole působnosti vyhrazené jen pro sebe. Alokace přibližně 30% HDP se totiž v nejrozvinutějších zemích řídí odlišným pohledem na svět – jde o peníze určené na zaměstnanost, zdravotní péči a penze. Tento pohled na otázku, jak by měla být společnost řízena – sociální demokracie –, není jen politickou orientací; je to i metoda vládnutí.
Standardní ekonomie předpokládá, že společnost táhnou jednotlivci usilující o vlastní prospěch, kteří obchodují na trzích a jejichž rozhodnutí dohromady směřují k efektivnímu stavu prostřednictvím „neviditelné ruky trhu“. Tato doktrína však nemá velkou oporu v teorii ani v praxi: její výchozí předpoklady jsou nereálné, modely, které podporuje, obsahují rozpory a prognózy z ní vyvozované bývají často mylné.