Zhang Peng/LightRocket via Getty Images

Řešení dezinformačního rébusu

MENLO PARK, KALIFORNIE – Od listopadu 2016, kdy americké prezidentské volby zdůraznily zneužitelnost digitálních sítí šiřiteli „falešných zpráv“, neutichá debata o tom, jak se dezinformacím bránit. Během osmi měsíců od doby, kdy před Kongresem stanuli výkonní činitelé Facebooku, Googlu a Twitteru, aby zodpověděli dotazy, jak ruské zdroje zneužily jejich platforem s cílem ovlivnit volby, jsme se už významně posunuli. Pokud se však něco při hledání řešení jasně ukázalo, pak to, že neexistuje žádný zázračný lék.

Namísto jednoho generálního řezu jsou zapotřebí úpravy, které budou problém řešit z různých hledisek. Moderní informační ekosystém je jako Rubikova kostka, kde je k „vyřešení“ každého jednotlivého čtverečku nutný jiný pohyb. Co se týče digitálních dezinformací, je nezbytné zvažovat nejméně čtyři dimenze.

Zaprvé, kdo dezinformaci sdílí? K dezinformacím šířeným zahraničními aktéry lze přistupovat úplně jinak – právně i normativně – než k dezinformacím šířeným občany země, zejména ve Spojených státech, typických bezkonkurenční ochranou svobody projevu a poměrně přísnými pravidly pro zahraniční vměšování.

S méně sofistikovanými zásahy ze zahraničí se v USA lze vypořádat pomocí mixu zpracování přirozeného jazyka a technik určování zeměpisné polohy za účelem rozpoznání aktérů působících zvenčí země. Kde nepomůžou změny na úrovni platformy, bylo by možné využít širších vládních zásahů, například obecných sankcí.

Zadruhé, proč dochází ke sdílení dezinformace? „Mylná informace“ – neúmyslně šířená nepřesná informace – je něco úplně jiného než dezinformace či propaganda, které jsou šířeny úmyslně. Bránit tomu, aby aktéři s dobrými úmysly nevědomky sdíleli nepravdivé informace, lze alespoň zčásti pomocí osvětových kampaní zaměřených na informační gramotnost či iniciativami ověřujícími fakta. Zabránit zlovolným aktérům v záměrném sdílení takových informací je složitější a záleží na jejich konkrétních cílech.

Například proti těm, kdo jsou motivováni ziskem – jako dnes už neslavně proslulí makedonští mládenci, kteří provozem webů s „fake news“ vydělali tisíce dolarů –, mohou pomoci nové reklamní přístupy, které naruší příjmové modely. Takové přístupy ale zastaví ty, kdo dezinformace sdílejí z politických či společenských důvodů. Pokud takoví aktéři působí jako součást organizované sítě, intervence zřejmě budou muset narušit celou síť, aby byly účinné.

Subscribe now

Exclusive explainers, thematic deep dives, interviews with world leaders, and our Year Ahead magazine. Choose an On Point experience that’s right for you.

Learn More

Zatřetí, jak dochází ke sdílení dezinformace? Jestliže aktéři sdílejí obsah přes sociální média, mohly by stačit změny zásad jednotlivých platforem, případně vládní regulace. Takové změny ale musí být konkrétní.

Třeba proto, abychom znemožnili používání botů k umělému posilování obsahu, by platformy mohly vyžadovat, aby uživatelé odkryli svou skutečnou identitu (což by ovšem bylo problematické v autoritativních režimech, kde anonymita chrání zastánce demokracie). Aby se omezilo důmyslné přesné cílení, tedy využívání zákaznických dat a demografických údajů k odhadování zájmů a chování jedinců s cílem ovlivnit jejich smýšlení nebo jednání, budou platformy možná muset změnit své zásady sdílení dat a ochrany soukromí, stejně jako zavést nová pravidla pro reklamu. Například namísto nabízení inzertní možnosti oslovit 2300 pravděpodobných „nepřátel Židů“ za pouhých 30 dolarů by platformy měly rozkrýt cílení politických reklam, zakázat určitá kritéria pro zaměřování reklamy nebo stanovit dolní hranici velikosti cílové skupiny. V některých případech tak už činí.

Jsou to určité závody ve zbrojení. Zlovolní aktéři rychle obejdou změny, jež digitální platformy zavedou. Bude neustále zapotřebí nových technik – například využití blockchainu k ověřování původních fotografií. Není však mnoho pochyb, že digitální platformy jsou lépe vybavené k pravidelným úpravám svých přístupů než regulační orgány státu.

Přesto digitální platformy nemohou zvládat dezinformace samy, v neposlední řadě proto, že podle některých odhadů sociální média zodpovídají jen za asi 40 % provozu směřujícího k nejotřesnějším webům s „fake news“; zbylých 60 % přichází „samovolně“ či prostřednictvím „sociálních sítí ve stínu“ (například zasílání zpráv či emailů mezi přáteli). Změnit tyto cesty je obtížnější.

Posledním – a možná nejdůležitějším – rozměrem dezinformační hádanky je otázka: co se sdílí? Odborníci mají sklon zaměřovat se na zcela smyšlený obsah, který je snazší určit. Digitální platformy ale přirozeně mají pobídky k potlačování takového obsahu, jednoduše proto, že lidé obvykle nechtějí vypadat jako blázni sdílející naprosto nepravdivé informace.

Lidé však rádi čtou a sdílejí informace, které vyhovují jejich názorům; ještě raději jsou, když vyvolávají silné emoce – zejména pobouření. Protože uživatelé na takový typ obsahu živě reagují, digitální platformy mají motivaci jej viditelně zobrazovat.

Takový obsah nejenže polarizuje, ale je často zavádějící a štvavý a existují známky toho, že může podkopávat konstruktivní demokratickou diskusi. Jenže kde je hranice mezi nebezpečným nesouhlasem založeným na zkreslení a živou politickou debatou poháněnou střetem světonázorů? A pokud ji má vůbec někdo narýsovat, kdo to má být?

I kdybychom na tyto etické otázky měli odpovědi, určování problematického obsahu ve velkém měřítku naráží na vážné praktické problémy. Mnohé z nejznepokojivějších příkladů dezinformací se nezaměřují na konkrétní volby ani kandidáta, nýbrž na zneužití svárů ve společnosti, například podél rasových linií. Často přitom nejsou placené. Nepostihla by je tedy nová pravidla k regulaci reklamních kampaní, například zákon o poctivosti reklamy, s nímž už souhlasil Facebook a Twitter.

Jestliže v USA je řešení dezinformací nejasné, ještě zapeklitější je situace v mezinárodním kontextu, kde je problém ještě více decentralizovaný a méně průhledný – což je další důvod, proč není možné žádné zastřešující, komplexní řešení.

Avšak třebaže každé opatření řeší jen úzkou problematiku – lepší reklamní přístupy vyřeší možná 5 % problému a další politiky proti přesnému cílení mohou vyřešit 20 % –, dohromady dokážou přinést pokrok. Výsledkem bude informační prostředí, které sice nebude dokonalé, ale bude obsahovat jen relativně malé množství problematického obsahu – což je v demokratických společnostech, které si cení svobody projevu, nevyhnutelné.

Dobrou zprávou je, že odborníci teď mají přístup k chráněným osobním datům od Facebooku, aby jim údaje pomohly pochopit (a zlepšit) dopady platformy na volby – a demokracie – po celém světě. Člověk doufá, že další digitální platformy – třeba Google, Twitter, Reddit a Tumblr – budou tento příklad následovat. Se správnými postřehy a s odhodláním k zásadním, byť postupným změnám lze zajistit, aby sociální a politické dopady digitálních platforem byly pro dnešní obklíčené demokracie bezpečné – nebo alespoň bezpečnější.

Z angličtiny přeložil David Daduč

http://prosyn.org/UbdEoZT/cs;

Handpicked to read next

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.