56

Formování progresivní internacionály

ATÉNY – Politikou vyspělých ekonomik Západu zmítají politické otřesy nevídané od 30. let 20. století. Velká deflace, která dnes svírá oba břehy Atlantiku, probouzí politické síly, jež dřímaly od konce druhé světové války. Do politiky se vracejí vášně, leč ne způsobem, ve který mnozí z nás doufali.

Pravice čerpá elán ze zápalu namířeného proti establishmentu, který byl ještě donedávna hájemstvím levice. Ve Spojených státech si republikánský prezidentský kandidát Donald Trump vcelku věrohodně bere do parády svou demokratickou oponentku Hillary Clintonovou za její úzké vazby na Wall Street, zápal pro invaze do cizích zemí a ochotu přijímat dohody o volném obchodu, které podkopaly životní úroveň milionů pracujících. Ve Spojeném království zase brexit obsadil zapřisáhlé thatcherovce do role nadšených obránců britské státní zdravotní péče.

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order’s fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

Taková proměna není nebývalá. Populistická pravice se v dobách deflace tradičně přiklání ke kvazilevicové rétorice. Každý, kdo má žaludek na návrat k projevům předních fašistů a nacistů 20. a 30. let minulého století, najde výzvy, které jsou na první pohled k nerozeznání od progresivních cílů – třeba chvalozpěvy Benita Mussoliniho na sociální zabezpečení nebo kousavou kritiku finančního sektoru od Josepha Goebbelse.

Co dnes zažíváme, je přirozený ozvuk zhroucení centristické politiky, v důsledku krize globálního kapitalismu, v němž finanční krach vedl k Velké recesi a pak k dnešní Velké deflaci. Pravice jednoduše opakuje své staré triky jak zužitkovat spravedlivý hněv a zmařené touhy obětí k prosazování vlastního odporného programu.

Vše začalo zánikem mezinárodní měnové soustavy zřízené roku 1944 v Bretton Woods, která vytvořila poválečný politický konsenzus založený na „smíšené“ ekonomice, mezích nerovnosti a silné finanční regulaci. Tato „zlatá éra“ skončila v roce 1971 takzvaným Nixonovým šokem, kdy Amerika přišla o přebytky, které díky opětovnému mezinárodnímu oběhu zachovávaly stabilitu globálního kapitalismu.

Je pozoruhodné, že v tomto druhém poválečném stadiu společně s obchodním a rozpočtovým schodkem USA rostla i americká hegemonie. Kvůli dalšímu financování těchto schodků však bylo nutné vyvázat bankéře z mezí, které jim určil Nový úděl a brettonwoodský systém. Jedině to zajistilo, že povzbuzovali a řídili příliv kapitálových toků potřebných k financování dvojího amerického deficitu, ve fiskální oblasti a na běžném účtu.

Metou byla financializace ekonomiky, ideologickým hávem neoliberalismus, spouštěčem strmá zvýšení úrokových sazeb z dílny Federálního rezervního systému za éry Paula Volckera a dovršitelem této faustovské úmluvy prezident Bill Clinton. Ani načasování nemohlo být příznivější: rozpad sovětské říše a otevření Číny vyvolaly příliv pracovních sil do systému globálního kapitalismu – miliardu pracujících navíc – a ten napříč Západem zvýšil zisky a zadusil růst mezd.

Důsledkem extrémní financializace byla enormní nerovnost a nesmírná zranitelnost. Dělnická třída na Západě měla však alespoň přístup k laciným půjčkám a nafouklé ceny domů, což dopady stagnujících mezd a ubývajících fiskálních transferů kompenzovalo.

Pak přišel krach roku 2008, který v USA a Evropě vyvolal masivní přebytek peněz i lidí. Zatímco mnozí přišli o práci, domov i naděje, světovými finančními centry od té doby stále šplouchají biliony dolarů úspor, vedle dalších bilionů, jež vychrlily zoufalé centrální banky v dychtivé snaze nahradit toxické peníze finančníků. Jelikož firemní a institucionální aktéři mají příliš velký strach investovat do reálné ekonomiky, kvetou kurzy akcií, nejbohatší 0,1 % lidí nemůže uvěřit, jak příznivě je jim nakloněna štěstěna, a zbytek bezmocně přihlíží, jak se hrozny hněvu „…nalévají a těžknou, těžknou ke sklizni“.

A tak se stalo, že početné výseče lidstva v Americe a Evropě se tak zadlužily a začaly vycházet tak draho, že jsou leda na odpis – a snadno se nechají zlákat Trumpovým strašením, xenofobií Marine Le Penové, vůdkyně francouzské Národní fronty, či blyštivou vizí brexitářů vykreslujících Británii jako opětovnou vládkyni vln. Jak roste jejich počet, tradiční politické strany upadají do bezvýznamnosti, vytlačované nástupem dvou nových politických bloků.

Jeden blok reprezentuje starou trojku liberalizace, globalizace a financializace. Je sice stále ještě u moci, ale jeho akcie rychle klesají, jak mohou potvrdit David Cameron, evropští sociální demokraté, Hillary Clintonová, Evropská komise, či dokonce řecká vláda vedená Syrizou po své kapitulaci.

Druhý blok tvoří Trump, Le Penová, britští pravicoví brexitáři, polská a maďarská neliberální vláda a ruský prezident Vladimir Putin. Ti jsou součástí nacionalistické internacionály – v deflačním období obvyklého zjevu – stmelené pohrdáním liberální demokracií a schopností mobilizovat ty, kdo by ji chtěli rozdrtit.

Střet mezi těmito dvěma bloky je skutečný a zároveň zavádějící. Bitva mezi Clintonovou a Trumpem je opravdová, stejně jako třeba bitva mezi Evropskou unií a brexitáři; jenže tito soupeři nejsou protivníky, nýbrž spolupachateli prodlužování nekonečného koloběhu vzájemného posilování, neboť obě strany se vymezují a své stoupence mobilizují právě tím, proti čemu se staví.

Jediné východisko z této politické pasti je progresivní internacionalismus, založený na solidaritě mezi velkými většinami po celém světě, které jsou připraveny znovu rozdmýchat demokratickou politiku na planetární úrovni. Pokud to zní utopicky, je třeba zdůraznit, že suroviny už jsou po ruce.

„Politická revoluce“ Bernieho Sanderse v USA, Jeremy Corbyn jako předseda britské Labouristické strany, na kontinentu DiEM25 (Hnutí za demokracii v Evropě): to jsou zvěstovatelé mezinárodního progresivního hnutí, které dokáže definovat intelektuální terén, na němž je zapotřebí demokratickou politiku budovat. Jsme ale v rané fázi a střetáme se s nevšedním odporem globální trojky: vezměme si přístup federálního výboru demokratů k Sandersovi, kandidaturu bývalého farmaceutického lobbisty proti Corbynovi a pokus obžalovat mne za to, že jsem si dovolil oponovat plánu EU pro Řecko.

Velká deflace přináší velkou otázku: dokáže lidstvo vytvořit a zavést nový, technologicky vyspělý a „zelený“ brettonwoodský systém, který zajistí ekologickou a ekonomickou udržitelnost naší planety, bez masového utrpení a zkázy, jež předcházely původnímu brettonwoodskému systému?

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Jestliže na tuto otázku neodpovíme my, progresivní internacionalisté, kdo jiný? Oba politické bloky, které dnes na Západě soupeří o moc, nechtějí, aby se vůbec nastolila.

Z angličtiny přeložil David Daduč