4

Jak udržet růst v rychle stárnoucí Asii

SINGAPUR – Asie je už několik desetiletí světovým šampionem v hospodářském růstu a ani letošní rok nebude výjimkou. Podle nejnovějšího Regionálního ekonomického výhledu (REO) Mezinárodního měnového fondu se má HDP v asijsko-pacifickém regionu zvýšit v letošním roce o 5,5% a v příštím roce o 5,4%.

Navzdory eskalujícím geopolitickým napětím si většina zemí v tomto regionu dokázala udržet ekonomickou dynamiku. Těží přitom z politických receptů podporujících silnou domácí poptávku v Číně a Japonsku a z příznivých globálních podmínek. Růst nabírá v mnoha rozvinutých a rozvíjejících se tržních ekonomikách tempo a finanční trhy se z převážné části ukázaly jako odolné.

Přesto se Asie bude muset popasovat se zásadními střednědobými a dlouhodobými překážkami, v neposlední řadě i se stárnutím svého obyvatelstva – kterýžto problém většina politiků dobře zná. V uplynulých desetiletích sklízel region demografickou dividendu díky mladé a expandující pracovní síle a robustní prorůstové politice. V případě „starých“ zemí, jako jsou Japonsko a Čína, se však už tato dividenda vyčerpala. V situaci, kdy úhrnná plodnost klesá a lidé žijí déle, se snižuje celkový objem pracovní síly a ta současně stárne.

Všechny asijské země samozřejmě nestárnou stejným tempem. V Číně, Japonsku, Koreji a Thajsku by tyto demografické trendy mohly v příštích třech desetiletích ukrajovat z hospodářského růstu 0,5 až jeden procentní bod. V „mladých“ zemích, jako jsou Indie, Indonésie nebo Filipíny, se však počet obyvatel v práceschopném věku naopak bude zvyšovat a k průměrnému ročnímu růstu ve stejném období přidá 1-1,5 procentního bodu.

Přesto ani tyto mladé země nebudou ušetřeny následků stárnutí populace. V letošním asijsko-pacifickém REO poukazujeme na málo známou skutečnost: téměř celé Asii hrozí, že dříve zestárne, než zbohatne.

Proč se to děje? Za prvé platí, že ačkoliv dnes Asie není nejstarším regionem světa, stárne pozoruhodně rychle. Jedním z ukazatelů tohoto stavu je poměr starobní závislosti: procento obyvatel ve věku 65 a více let. V Evropě například trvalo v průměru 26 let, než se tento poměr zvýšil z 15% na 20%; ve Spojených státech to trvalo přes 50 let. Mezi asijsko-pacifickými státy si podobné tempo stárnutí udržely pouze Austrálie a Nový Zéland. Ve většině ostatních zemí v regionu tento přechod netrval – nebo nepotrvá – ani 15 let.

aging poorly

Být světovým šampionem v růstu tedy nestačí. Abychom pochopili důvod, zaměřme se u každé země na příjem na obyvatele (měřený podle parity kupní síly) v době, kdy její poměr starobní závislosti ve srovnání s americkou zkušeností dosáhl nebo dosáhne vrcholu. Jak vyplývá z výše uvedeného grafu, s výjimkou již dříve bohatých asijsko-pacifických ekonomik typu Austrálie, Hongkongu, Japonska a Singapuru příjem na obyvatele v asijských ekonomikách klesá nebo bude klesat a zdaleka nedosáhne úrovně jiných rozvinutých ekonomik v podobných fázích cyklu stárnutí.

Například když podíl obyvatel ve vysokém věku dosáhl v roce 2011 maximální hodnoty v Číně, pohyboval se příjem na obyvatele v této zemi stále na pouhých 20% americké úrovně, a když v roce 2014 dospěl k vrcholu Vietnam, činil tento podíl jen 10%. Příjem na obyvatele v Indii pak navzdory mladé populaci a silnému růstu dosáhne hodnoty pouhých 45% americké úrovně, jakmile se podíl obyvatel ve vysokém věku vyšplhá kolem roku 2040 na maximum, a i tato prognóza optimisticky předpokládá, že si Indie udrží v příštích několika desetiletích velmi silný růst.

Tento demografický trend má pro region dalekosáhlé důsledky. Asijské země budou mít podstatně méně času připravit se na přechod na věkově starší společnost, než kolik ho měly rozvinuté ekonomiky. A co je ještě horší, vysoké fiskální náklady spojené se stárnutím budou muset zvládnout v době, kdy jsou ještě stále relativně chudé, což vytvoří nové sociální tlaky, které jsou ve „starých“ asijských zemích patrné již dnes.

K demografickému problému Asie by se navíc mohlo přidat i zpomalení růstu produktivity. Od finanční krize v roce 2008 se růst produktivity v rozvinutých asijských ekonomikách snižuje a v menší míře to platí i o rozvíjejících se ekonomikách v regionu. Snaha Asie dostihnout země na globální technologické špičce tak v uplynulém desetiletí uvízla v mrtvém bodě.

Chtějí-li asijské vlády do budoucna zvýšit produktivitu, budou muset ještě dnes zavést dobře cílené strukturální reformy. Vzhledem k rychlému stárnutí asijské populace je klíčové, aby tyto reformy zahrnovaly politiku ochrany seniorů, rozšíření sociálních záchranných sítí a podporu dlouhodobého růstu. Rovněž bude nutné, aby vlády usnadnily ženám a starším zaměstnancům účast na trhu práce rozšířením kapacit péče o dítě a vytvořením pobídek pro firmy, aby zmírnily své požadavky na důchodový věk.

Jak ukazují příklady Austrálie, Hongkongu, Nového Zélandu a Singapuru, dopady rychlého stárnutí může zmírnit také imigrace. Posílením penzijních systémů, mimo jiné prostřednictvím minimálních garantovaných benefitů, pak vlády mohou vytvořit záchrannou síť pro zranitelné slabší občany a snížit motivaci k preventivním úsporám.

Tyto politické recepty by měly doplňovat reformy zvyšující produktivitu. Různé země budou mít odlišné priority, ale všechny budou muset více investovat do vzdělání a celoživotního výcviku a současně s tím rázně prosazovat reformy trhů práce a zboží.

A konečně by se rozvinuté asijské ekonomiky měly zaměřit na zkvalitňování inovací efektivnější alokací výdajů na výzkum a vývoj a zvyšováním produktivity v sektoru služeb. Rozvíjející se a rozvojové země zase budou muset přilákat více přímých zahraničních investic, podpořit domácí investice a zvýšit svou schopnost zavádět nové technologie.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.