0

Chemický pomeranč

OXFORD – V novele Anthonyho Burgesse (a ve filmu Stanleyho Kubricka) Mechanický pomeranč má Alex, psychopat bez výčitek svědomí, oči násilím otevřené dokořán a je nucen sledovat násilné obrazy. Jako Pavlovovu psu je Alexovi vštěpována reakce nevolností na násilí a sex. Tato scéna je stále šokující, ale tak jako většina science fiction zestárla. Behavioristická psychologie, z níž čerpala, dávno ztratila platnost a strach, že věda bude zneužita k morálnímu vylepšování lidí, dokonce snad násilného, dnes už zní zastarale.

Science fiction sice stárne rychle, ale má dlouhý posmrtný život. V uplynulém desetiletí se zástupy psychologů, neurovědců a evolučních biologů snažily odhalit neuronový „mechanický strojek“, z něhož lidská mravnost vychází. Vydali se po stopách evolučních počátků prosociálních citů, jako je empatie, a začali odhalovat jednak geny způsobující náchylnost některých jedinců k nesmyslnému násilí a jiných k projevům altruismu, jednak dráhy v lidském mozku formující naše etické rozhodování. Pochopit, jak něco funguje, je ovšem také začátkem objevování způsobů, jak to pozměnit, nebo dokonce řídit.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Vědci skutečně neobjevili jen některé z mozkových drah utvářejících naše etická rozhodnutí, ale také chemické látky, které tuto nervovou činnost modifikují. Nedávná studie doložila, že antidepresivum Citalopram dokáže změnit reakce jedinců na hypotetické scénáře mravních dilemat. Osoby, jimž byl lék podáván, projevily menší ochotu obětovat jedince, aby zachránily život několika dalším. Jiná série studií ukázala, že podávání hormonu oxytocinu pomocí nosního spreje zvyšuje důvěru a kooperativní chování uvnitř sociálních skupin, ale zároveň omezuje spolupráci s těmi, kdo jsou považováni za cizince. Neurovědci dokonce magneticky „vypnuli“ pečlivě zaměřené oblasti v mozku vybraných lidí, aby překvapivými způsoby ovlivnili jejich mravní úsudek – například jim usnadnili lhaní.

Nikdo samozřejmě nevyvíjí „pilulku mravnosti“, která nás promění ve světce. Výzkum ale rychle postupuje a je téměř jisté, že naznačí nové způsoby jak přetvořit naše morální instinkty, city a motivace.

Měli bychom své rozšiřující se vědecké poznání základů lidské mravnosti využít k morálnímu zlepšování lidí?

Mechanický pomeranč byl obviňován z glorifikace násilí a některé jeho scény je stále těžké sledovat. Sám Burgess ale tvrdil, že novela má téměř křesťanské poselství: lidmi nás činí naše svoboda zvolit si jak dobro, tak zlo, a jestliže společnost jedince drtí, aby žil v servilní konformitě, není to o nic méně ohavné než sadismus psychopatů jako Alex, ba možná ještě ohavnější.

Mám dojem, že většina lidí se s tímto názorem ztotožní. Budou zajedno s tím, že naše schopnost rozlišovat dobro a zlo není rozbitý strojek, který by vědci měli opravit, ale cosi cenného, co bychom měli ochraňovat.

Ovšemže na většinu z nás není třeba nikterak působit, aby v nás znásilnění či mučení vyvolávalo odpor. To však neznamená, že jsme mravně dobří či dostatečně dobří. Zatímco čtete tyto řádky, zcela obyčejní lidé kdesi ve světě páchají na jiných nevyslovitelné věci. I v nejvyspělejších a nejmovitějších společnostech je nutné rozsáhlé a koncentrované úsilí, aby byla zachována i jen minimální slušnost: připomeňme si zámky, bezpečnostní alarmy, policii, soudy, věznice. Nadto není jisté, zda nám na ostatních skutečně sejde nebo zda lidem méně šťastným dáváme dost.

Člověk se rodí se schopností být mravný, ale jde o schopnost omezenou, která není připravena na řešení etických spletitostí moderního světa. Tisíce let lidstvo ve snaze přimět lidi ke slušnému chování spoléhá na vzdělávání, přesvědčování, společenské instituce a hrozby reálným (či nadpřirozeným) trestem. Všichni bychom mohli být mravně lepší, ale je jasné, že tradiční přístup nás mnoho neposune. Neplatí, že se lidé znenadání začnou chovat lépe, předložíme-li jim více faktů a statistik nebo lepší argumenty.

Neměli bychom tedy ukvapeně zavrhovat úvahu, že by mohla pomoci věda – v prvé řadě tím, že nám pomůže vytvořit účinnější instituce, podnětnější mravní výchovu či přesvědčivější etické argumenty. Věda ale může nabídnout i bezprostřednější způsoby ovlivňování našich mozků.

Science fiction naše možnosti občas spíš zužuje, než rozšiřuje. Pokoušet se mravnost prosazovat brutálním donucováním by bylo přinejmenším odsouzeno k nezdaru. Vlády nesmí získat pravomoc řídit mravní kodex svých občanů – víme, že kdyby takovou moc získaly, zneužily by ji.

Fake news or real views Learn More

Bylo by ideální, kdyby jedinci mohli svobodně zkoušet různé způsoby sebezdokonalování, ať už praktickou dbalostí, čtením etických spisů anebo užíváním „pilulky mravnosti“. Je ale také pravda, že ačkoliv někteří lidé rádi berou prášky, po nichž se lépe cítí nebo bystřeji myslí, není až tak jisté, že by lidé skutečně chtěli užívat pilulky, které by je mravně zdokonalovaly. Není zřejmé, zda lidé chtějí být morálně lepší. Navíc ti, kdo pomoc potřebují nejvíc, jako psychopatický Alex, by to pravděpodobně chtěli nejméně.

Jde samozřejmě o hypotetické otázky. Dosud nevíme, co je možné. Je ale lepší tuto etickou diskusi začít raději příliš brzy než příliš pozdě. I když jsou „pilulky mravnosti“ jen science fiction, vyvolávají hluboké otázky. Budeme je chtít užívat, budou-li jednou k dostání? A pokud chtít nebudeme, co to o nás vypovídá?