OXFORD – V novele Anthonyho Burgesse (a ve filmu Stanleyho Kubricka) Mechanický pomeranč má Alex, psychopat bez výčitek svědomí, oči násilím otevřené dokořán a je nucen sledovat násilné obrazy. Jako Pavlovovu psu je Alexovi vštěpována reakce nevolností na násilí a sex. Tato scéna je stále šokující, ale tak jako většina science fiction zestárla. Behavioristická psychologie, z níž čerpala, dávno ztratila platnost a strach, že věda bude zneužita k morálnímu vylepšování lidí, dokonce snad násilného, dnes už zní zastarale.
Science fiction sice stárne rychle, ale má dlouhý posmrtný život. V uplynulém desetiletí se zástupy psychologů, neurovědců a evolučních biologů snažily odhalit neuronový „mechanický strojek“, z něhož lidská mravnost vychází. Vydali se po stopách evolučních počátků prosociálních citů, jako je empatie, a začali odhalovat jednak geny způsobující náchylnost některých jedinců k nesmyslnému násilí a jiných k projevům altruismu, jednak dráhy v lidském mozku formující naše etické rozhodování. Pochopit, jak něco funguje, je ovšem také začátkem objevování způsobů, jak to pozměnit, nebo dokonce řídit.
Vědci skutečně neobjevili jen některé z mozkových drah utvářejících naše etická rozhodnutí, ale také chemické látky, které tuto nervovou činnost modifikují. Nedávná studie doložila, že antidepresivum Citalopram dokáže změnit reakce jedinců na hypotetické scénáře mravních dilemat. Osoby, jimž byl lék podáván, projevily menší ochotu obětovat jedince, aby zachránily život několika dalším. Jiná série studií ukázala, že podávání hormonu oxytocinu pomocí nosního spreje zvyšuje důvěru a kooperativní chování uvnitř sociálních skupin, ale zároveň omezuje spolupráci s těmi, kdo jsou považováni za cizince. Neurovědci dokonce magneticky „vypnuli“ pečlivě zaměřené oblasti v mozku vybraných lidí, aby překvapivými způsoby ovlivnili jejich mravní úsudek – například jim usnadnili lhaní.
OXFORD – V novele Anthonyho Burgesse (a ve filmu Stanleyho Kubricka) Mechanický pomeranč má Alex, psychopat bez výčitek svědomí, oči násilím otevřené dokořán a je nucen sledovat násilné obrazy. Jako Pavlovovu psu je Alexovi vštěpována reakce nevolností na násilí a sex. Tato scéna je stále šokující, ale tak jako většina science fiction zestárla. Behavioristická psychologie, z níž čerpala, dávno ztratila platnost a strach, že věda bude zneužita k morálnímu vylepšování lidí, dokonce snad násilného, dnes už zní zastarale.
Science fiction sice stárne rychle, ale má dlouhý posmrtný život. V uplynulém desetiletí se zástupy psychologů, neurovědců a evolučních biologů snažily odhalit neuronový „mechanický strojek“, z něhož lidská mravnost vychází. Vydali se po stopách evolučních počátků prosociálních citů, jako je empatie, a začali odhalovat jednak geny způsobující náchylnost některých jedinců k nesmyslnému násilí a jiných k projevům altruismu, jednak dráhy v lidském mozku formující naše etické rozhodování. Pochopit, jak něco funguje, je ovšem také začátkem objevování způsobů, jak to pozměnit, nebo dokonce řídit.
Vědci skutečně neobjevili jen některé z mozkových drah utvářejících naše etická rozhodnutí, ale také chemické látky, které tuto nervovou činnost modifikují. Nedávná studie doložila, že antidepresivum Citalopram dokáže změnit reakce jedinců na hypotetické scénáře mravních dilemat. Osoby, jimž byl lék podáván, projevily menší ochotu obětovat jedince, aby zachránily život několika dalším. Jiná série studií ukázala, že podávání hormonu oxytocinu pomocí nosního spreje zvyšuje důvěru a kooperativní chování uvnitř sociálních skupin, ale zároveň omezuje spolupráci s těmi, kdo jsou považováni za cizince. Neurovědci dokonce magneticky „vypnuli“ pečlivě zaměřené oblasti v mozku vybraných lidí, aby překvapivými způsoby ovlivnili jejich mravní úsudek – například jim usnadnili lhaní.