PAŘÍŽ – Na pařížském náměstí Svornosti se sice neobjevily popravčí káry, a přece ve Francii možná probíhá jistá revoluce. Během posledních týdnů jsme zažili soud s bývalým předsedou vlády Dominiquem de Villepinem a odsouzení bývalého ministra obrany Charlese Pasquy. Už i bývalý prezident Jacques Chirac zjistil, že vůči trestnímu stíhání není imunní. Řečeno slovním obratem vypůjčeným od Jeana-Françoise Revela, bude francouzská „republikánská monarchie“ co nevidět svržena?
Velká francouzská revoluce s privilegii francouzských vládnoucích elit nikdy skutečně neskoncovala. Jistěže, několik šlechtických hlav se skutálelo, ale panstvo se nakonec do Francie vrátilo. Když v roce 1875 republika nadobro vystřídala monarchii, dědické právo sice nahradily volby, ale nové vládnoucí elity byly přesvědčeny, že jim náleží tatáž práva a požitky jako dříve aristokratům.
Koncept „republikánské monarchie,“ který se soustředí hlavně na mravy francouzských prezidentů a jejich svit, se však zrodil až v páté francouzské republice. Jakmile je francouzský prezident zvolen, spolu se svým dvorem získává přístup k finančním výsadám, které nejsou vždy legální. Navíc žijí za závojem tajností: způsob využívání státních letadel, veřejní zaměstnanci, které si najímají do osobních služeb, o milenkách ani nemluvě, to vše se odjakživa vesměs považovalo za privátní území. Novináři se na toto téma vyhýbali komentářům. Veřejnost buď o excesech neměla tušení, anebo vládnoucí elity pokládala za zkorumpované už ze své podstaty.
PAŘÍŽ – Na pařížském náměstí Svornosti se sice neobjevily popravčí káry, a přece ve Francii možná probíhá jistá revoluce. Během posledních týdnů jsme zažili soud s bývalým předsedou vlády Dominiquem de Villepinem a odsouzení bývalého ministra obrany Charlese Pasquy. Už i bývalý prezident Jacques Chirac zjistil, že vůči trestnímu stíhání není imunní. Řečeno slovním obratem vypůjčeným od Jeana-Françoise Revela, bude francouzská „republikánská monarchie“ co nevidět svržena?
Velká francouzská revoluce s privilegii francouzských vládnoucích elit nikdy skutečně neskoncovala. Jistěže, několik šlechtických hlav se skutálelo, ale panstvo se nakonec do Francie vrátilo. Když v roce 1875 republika nadobro vystřídala monarchii, dědické právo sice nahradily volby, ale nové vládnoucí elity byly přesvědčeny, že jim náleží tatáž práva a požitky jako dříve aristokratům.
Koncept „republikánské monarchie,“ který se soustředí hlavně na mravy francouzských prezidentů a jejich svit, se však zrodil až v páté francouzské republice. Jakmile je francouzský prezident zvolen, spolu se svým dvorem získává přístup k finančním výsadám, které nejsou vždy legální. Navíc žijí za závojem tajností: způsob využívání státních letadel, veřejní zaměstnanci, které si najímají do osobních služeb, o milenkách ani nemluvě, to vše se odjakživa vesměs považovalo za privátní území. Novináři se na toto téma vyhýbali komentářům. Veřejnost buď o excesech neměla tušení, anebo vládnoucí elity pokládala za zkorumpované už ze své podstaty.