0

Nesnáz s Polskem

„Domáháme se pouze toho, aby nám bylo vráceno, co nám bylo vzato… Kdyby Polsko neprožilo léta 1939-1945, bylo by zemí se 66 miliony obyvatel.“ Tak pravil polský ministerský předseda Jarosław Kaczyński v předvečer posledního summitu Evropské unie, když se vyvoláváním vzpomínek na Hitlerovu válku proti Polsku snažil pro svou vlast vydobýt větší volební váhu v EU.

Kaczyńského slova jsou však v rozporu s tím, co se 14. července dělo v Paříži. Na Den dobytí Bastily pochodoval malý polský kontingent po Champs-Élysées vedle příslušníků dalších 26 národních kontingentů, včetně Němců, při přehlídce evropské jednoty.

Tento kontrast dokonale vystihuje dnešní zmatené Polsko – zemi, která se sice pyšní jednou z nejvyšších úrovní kladného postoje obyvatel k EU mezi všemi členskými zeměmi, a přesto je místem, kde se nejurputněji praktikuje obrana „národních“ zájmů. Polsko dnes už není „Božím hřištěm,“ abychom použili slavného vyjádření Normana Daviese. Namísto toho se jeví spíše jako dětské hřiště: zvláštní směs komplexů méněcennosti a nadřazenosti. Problém je v tom, že polský neopodstatněný nedostatek sebedůvěry vede ke krajně nepřívětivé podobě netolerance vůči ostatním.

Abychom pochopili, kde se v Polsku stala chyba, může být užitečné srovnání se Španělskem. V devatenáctém století jižní a východní okraj Evropy spojoval společný úpadek. Polsko jako nezávislý stát zmizelo, když se stalo obětí lačnosti svých mocných sousedů; Španělsko bylo zemí, na které už nijak nezáleželo. Tento dvojí úpadek byl tématem, jež historici napříč kontinentem hojně diskutovali. Obvykle zdůrazňovali, že jedna ani druhá země nedokázala pozměnit svůj politický systém podle požadavků doby.