„Domáháme se pouze toho, aby nám bylo vráceno, co nám bylo vzato… Kdyby Polsko neprožilo léta 1939-1945, bylo by zemí se 66 miliony obyvatel.“ Tak pravil polský ministerský předseda Jarosław Kaczyński v předvečer posledního summitu Evropské unie, když se vyvoláváním vzpomínek na Hitlerovu válku proti Polsku snažil pro svou vlast vydobýt větší volební váhu v EU.
Kaczyńského slova jsou však v rozporu s tím, co se 14. července dělo v Paříži. Na Den dobytí Bastily pochodoval malý polský kontingent po Champs-Élysées vedle příslušníků dalších 26 národních kontingentů, včetně Němců, při přehlídce evropské jednoty.
Tento kontrast dokonale vystihuje dnešní zmatené Polsko – zemi, která se sice pyšní jednou z nejvyšších úrovní kladného postoje obyvatel k EU mezi všemi členskými zeměmi, a přesto je místem, kde se nejurputněji praktikuje obrana „národních“ zájmů. Polsko dnes už není „Božím hřištěm,“ abychom použili slavného vyjádření Normana Daviese. Namísto toho se jeví spíše jako dětské hřiště: zvláštní směs komplexů méněcennosti a nadřazenosti. Problém je v tom, že polský neopodstatněný nedostatek sebedůvěry vede ke krajně nepřívětivé podobě netolerance vůči ostatním.
„Domáháme se pouze toho, aby nám bylo vráceno, co nám bylo vzato… Kdyby Polsko neprožilo léta 1939-1945, bylo by zemí se 66 miliony obyvatel.“ Tak pravil polský ministerský předseda Jarosław Kaczyński v předvečer posledního summitu Evropské unie, když se vyvoláváním vzpomínek na Hitlerovu válku proti Polsku snažil pro svou vlast vydobýt větší volební váhu v EU.
Kaczyńského slova jsou však v rozporu s tím, co se 14. července dělo v Paříži. Na Den dobytí Bastily pochodoval malý polský kontingent po Champs-Élysées vedle příslušníků dalších 26 národních kontingentů, včetně Němců, při přehlídce evropské jednoty.
Tento kontrast dokonale vystihuje dnešní zmatené Polsko – zemi, která se sice pyšní jednou z nejvyšších úrovní kladného postoje obyvatel k EU mezi všemi členskými zeměmi, a přesto je místem, kde se nejurputněji praktikuje obrana „národních“ zájmů. Polsko dnes už není „Božím hřištěm,“ abychom použili slavného vyjádření Normana Daviese. Namísto toho se jeví spíše jako dětské hřiště: zvláštní směs komplexů méněcennosti a nadřazenosti. Problém je v tom, že polský neopodstatněný nedostatek sebedůvěry vede ke krajně nepřívětivé podobě netolerance vůči ostatním.