0

Cesta vědy do Kodaně

BERLÍN – 10. června 1859, šest měsíců před tím, než Charles Darwin publikoval O původu druhů , předvedl fyzik John Tyndall v Královském institutu v Londýně pozoruhodnou sérii experimentů. Schůzce tehdy předsedal princ Albert. Ani on ani Tyndall ani nikdo jiný v řadách jejich váženého publika však nemohl tušit, jak silně budou výsledky těchto pokusů poutat pozornost světa 150 let poté.

Tisíce lidí z celého světa, včetně mnoha hlav států, se tento měsíc sejdou v Kodani, aby se pokusili dospět k dohodě na drastickém snížení atmosférických emisí neviditelného a nezapáchajícího plynu: oxidu uhličitého. Navzdory snahám některých předních zemí srazit před summitem očekávání ohledně toho, čeho lze dosáhnout a čeho bude dosaženo, o schůzce se stále hovoří jako o nejdůležitější konferenci po druhé světové válce. A jádrem jednání jsou výsledky Tyndallových pokusů.

Příběh ale začíná už před Tyndallem, a to u francouzského génia Josepha Fouriera. Fourier, sirotek vychovaný mnichy, se v 18 letech stal profesorem, a než se vrátit k vědecké kariéře, působil jako Napoleonův guvernér v Egyptě. V roce 1824 Fourier zjistil, proč je klima naší planety tak teplé – o desítky stupňů teplejší, než by naznačoval prostý výpočet její energetické bilance. Slunce přináší teplo a Země zase teplo vyzařuje zpět do vesmíru – čísla ale nebyla v rovnováze. Fourier si uvědomil, že plyny v naší atmosféře teplo pohlcují. Svůj objev nazval l’effet de serre – skleníkový efekt.

Právě Tyndall ve své laboratoři Fourierovy úvahy prověřil. Dokázal, že některé plyny absorbují sálavé teplo (dnes bychom řekli dlouhovlnné záření). Jedním z těchto plynů byl CO2. V roce 1859 Tyndall popsal skleníkový efekt nádherně výstižnými slovy: „Atmosféra nebrání vstupu slunečního tepla, ale kontroluje jeho výstup; výsledkem je tendence k hromadění tepla na povrchu planety.“