Americká zahraniční politika na Blízkém východě zaznamenala tento měsíc další velký nezdar, když Hamás, jehož palestinskou vládu se Spojené státy snažily izolovat, vyhnal z Gazy znesvářené hnutí Fatáh. V reakci na to uzavřel Izrael hranice s Gazou, čímž učinil život na tomto místě zamořeném násilím, chudobou a zoufalstvím ještě nesnesitelnějším.
Je důležité, abychom rozpoznali příčinu amerického selhání, protože se objevuje znovu a znovu a ztěžuje mír mezi Izraelem a Palestinou. Kořeny neúspěchu spočívají v přesvědčení americké a izraelské vlády, že vojenská síla a finanční represe mohou vést k míru podle jejich podmínek, místo aby přijaly kompromis za podmínek, které již dávno akceptoval Blízký východ, zbytek světa a především také většina Izraelců a Palestinců.
Od šestidenní války v roce 1967 existuje už 40 let realistická možnost míru: návrat Izraele k hranicím před rokem 1967 v kombinaci s vytvořením životaschopných ekonomických podmínek pro palestinský stát včetně přístupu k obchodním trasám, dodávkám vody a dalším nezbytným potřebám. Při malých a vzájemně přijatelných úpravách těchto hranic by takové podmínky umožnily mírové soužití dvou států vedle sebe. Tento kompromis „země za mír“ podporují snad tři čtvrtiny Izraelců i Palestinců, zatímco jedna čtvrtina sveřepě očekává úplné vítězství nad druhou stranou.
Odmítači na obou stranách opakovaně podkopávali úsilí o realizaci tohoto kompromisu. Nábožensky založení izraelští osadníci a tvrdí izraelští nacionalisté od počátku 70. let tlačili Izrael do neblahé politiky zakládání a rozšiřování osad na arabských územích na západním břehu Jordánu, navzdory zdravému rozumu a mezinárodní diplomacii. Tato politika od té doby blokovala mír a vytvářela scénu pro desítky let trvající krveprolévání.
Extremisté na obou stranách se navíc nezastavili ani před politickou vraždou. Islámští radikálové zabili egyptského mírotvorce Anvara Sadata, zatímco židovský radikál zavraždil Jicchaka Rabina, potenciálního mírotvorce izraelského. Násilní extremisté na obou stranách vystupňovali své akce, kdykoliv se většině podařilo dospět blíže k míru.
V posledních deseti letech byla největší praktickou překážkou míru neschopnost Izraele uskutečnit opravdové stažení do svých hranic z roku 1967, a to kvůli politické váze statisíců osadníků na západním břehu a náboženských i sekulárních komunit, které je podporují. Dokonce i když USA nebo Izrael položili na stůl nabídky míru, jako například v Camp Davidu v roce 2000, vpravili do nich zašmodrchané způsoby, jak udržet osady na západním břehu i velké populace osadníků a zároveň upřít Palestincům hospodářsky životaschopný a územně celistvý stát.
Nejnovější debakl započal v roce 2004, kdy americký prezident George W. Bush volal po palestinské demokracii, ale pak odmítl ctít demokratický proces. V palestinských volbách v lednu 2006 zvítězilo radikální hnutí Hamás – předcházelo tomu do očí bijící americké vměšování se ve prospěch Fatáhu, které však pouze přispělo k posílení legitimity Hamásu.
Jakmile Hamás zvítězil, USA a Izrael okamžitě zorganizovali odříznutí nově zvolené vlády od financí, a to dokonce včetně převodu palestinských celních příjmů, které Izrael vybírá jakožto okupační správa kontrolující hranice. Místo aby se chovali pragmaticky a jednali s Hamásem ve vládě na základě jeho chování vůči Izraeli, požadovali USA a Izrael hned od počátku, aby Hamás uznal právo Izraele na existenci, jako předběžnou podmínku pokračování finančních toků.
USA a Izrael věřili, že mohou donutit Hamás k pokoře, ještě než vůbec započala jednání s novou vládou. Je to arogance plynoucí z přesvědčení, že situaci lze vyřešit hrubou silou a výhrůžkami, nikoliv skutečným vyjednáváním.
Výsledek byl předvídatelný, přestože USA a Izrael vyjádřili nad posledními událostmi šok. Americký a izraelský tlak hluboce narušil přístup Palestinců k vodě, potravinám, lékům a fyzické bezpečnosti, zejména v přelidněné Gaze. Ačkoliv se Izrael formálně z Gazy stáhl, jeho naprostá kontrola nad hranicemi, infrastrukturou, dopravou a zdaňováním spolu s jeho pravidelnými vojenskými vpády v reakci na dělostřeleckou palbu a s jeho zabíjením a chytáním vysoce postavených představitelů Hamásu vyvolaly u tamních Palestinců zoufalství.
V této směsici eskalovalo násilí. Hamás se při vyjednáváních nesložil. Místo toho vypukl mezi Hamásem a Fatáhem konflikt, který vedl až ke kolapsu Fatáhu a jeho zoufalému úprku z Gazy. V téměř dokonalé parodii na vnější intervence pak USA a Izrael vybídly prezidenta Mahmúda Abbáse z Fatáhu, aby rozpustil vládu vedenou Hamásem a jmenoval na západním břehu nový kabinet v čele s Fatáhem.
Americká zahraniční politika na Blízkém východě zaznamenala tento měsíc další velký nezdar, když Hamás, jehož palestinskou vládu se Spojené státy snažily izolovat, vyhnal z Gazy znesvářené hnutí Fatáh. V reakci na to uzavřel Izrael hranice s Gazou, čímž učinil život na tomto místě zamořeném násilím, chudobou a zoufalstvím ještě nesnesitelnějším.
Je důležité, abychom rozpoznali příčinu amerického selhání, protože se objevuje znovu a znovu a ztěžuje mír mezi Izraelem a Palestinou. Kořeny neúspěchu spočívají v přesvědčení americké a izraelské vlády, že vojenská síla a finanční represe mohou vést k míru podle jejich podmínek, místo aby přijaly kompromis za podmínek, které již dávno akceptoval Blízký východ, zbytek světa a především také většina Izraelců a Palestinců.
Od šestidenní války v roce 1967 existuje už 40 let realistická možnost míru: návrat Izraele k hranicím před rokem 1967 v kombinaci s vytvořením životaschopných ekonomických podmínek pro palestinský stát včetně přístupu k obchodním trasám, dodávkám vody a dalším nezbytným potřebám. Při malých a vzájemně přijatelných úpravách těchto hranic by takové podmínky umožnily mírové soužití dvou států vedle sebe. Tento kompromis „země za mír“ podporují snad tři čtvrtiny Izraelců i Palestinců, zatímco jedna čtvrtina sveřepě očekává úplné vítězství nad druhou stranou.
Odmítači na obou stranách opakovaně podkopávali úsilí o realizaci tohoto kompromisu. Nábožensky založení izraelští osadníci a tvrdí izraelští nacionalisté od počátku 70. let tlačili Izrael do neblahé politiky zakládání a rozšiřování osad na arabských územích na západním břehu Jordánu, navzdory zdravému rozumu a mezinárodní diplomacii. Tato politika od té doby blokovala mír a vytvářela scénu pro desítky let trvající krveprolévání.
Extremisté na obou stranách se navíc nezastavili ani před politickou vraždou. Islámští radikálové zabili egyptského mírotvorce Anvara Sadata, zatímco židovský radikál zavraždil Jicchaka Rabina, potenciálního mírotvorce izraelského. Násilní extremisté na obou stranách vystupňovali své akce, kdykoliv se většině podařilo dospět blíže k míru.
V posledních deseti letech byla největší praktickou překážkou míru neschopnost Izraele uskutečnit opravdové stažení do svých hranic z roku 1967, a to kvůli politické váze statisíců osadníků na západním břehu a náboženských i sekulárních komunit, které je podporují. Dokonce i když USA nebo Izrael položili na stůl nabídky míru, jako například v Camp Davidu v roce 2000, vpravili do nich zašmodrchané způsoby, jak udržet osady na západním břehu i velké populace osadníků a zároveň upřít Palestincům hospodářsky životaschopný a územně celistvý stát.
Nejnovější debakl započal v roce 2004, kdy americký prezident George W. Bush volal po palestinské demokracii, ale pak odmítl ctít demokratický proces. V palestinských volbách v lednu 2006 zvítězilo radikální hnutí Hamás – předcházelo tomu do očí bijící americké vměšování se ve prospěch Fatáhu, které však pouze přispělo k posílení legitimity Hamásu.
Jakmile Hamás zvítězil, USA a Izrael okamžitě zorganizovali odříznutí nově zvolené vlády od financí, a to dokonce včetně převodu palestinských celních příjmů, které Izrael vybírá jakožto okupační správa kontrolující hranice. Místo aby se chovali pragmaticky a jednali s Hamásem ve vládě na základě jeho chování vůči Izraeli, požadovali USA a Izrael hned od počátku, aby Hamás uznal právo Izraele na existenci, jako předběžnou podmínku pokračování finančních toků.
USA a Izrael věřili, že mohou donutit Hamás k pokoře, ještě než vůbec započala jednání s novou vládou. Je to arogance plynoucí z přesvědčení, že situaci lze vyřešit hrubou silou a výhrůžkami, nikoliv skutečným vyjednáváním.
Výsledek byl předvídatelný, přestože USA a Izrael vyjádřili nad posledními událostmi šok. Americký a izraelský tlak hluboce narušil přístup Palestinců k vodě, potravinám, lékům a fyzické bezpečnosti, zejména v přelidněné Gaze. Ačkoliv se Izrael formálně z Gazy stáhl, jeho naprostá kontrola nad hranicemi, infrastrukturou, dopravou a zdaňováním spolu s jeho pravidelnými vojenskými vpády v reakci na dělostřeleckou palbu a s jeho zabíjením a chytáním vysoce postavených představitelů Hamásu vyvolaly u tamních Palestinců zoufalství.
V této směsici eskalovalo násilí. Hamás se při vyjednáváních nesložil. Místo toho vypukl mezi Hamásem a Fatáhem konflikt, který vedl až ke kolapsu Fatáhu a jeho zoufalému úprku z Gazy. V téměř dokonalé parodii na vnější intervence pak USA a Izrael vybídly prezidenta Mahmúda Abbáse z Fatáhu, aby rozpustil vládu vedenou Hamásem a jmenoval na západním břehu nový kabinet v čele s Fatáhem.