0

Jak vznikají velcí komunikátoři

CAMBRIDGE – Možná nejpůsobivějším současným příkladem vůdce opírajícího se o schopnost komunikace je Barack Obama, který poskytl třikrát více rozhovorů než ve stejné fázi prezidentského působení George W. Bush a uspořádal čtyřikrát více tiskových konferencí než ve stejné fázi Bill Clinton. Někteří kritici si nyní kladou otázku, zda už toho řečnění není příliš.

Všichni inspirativní vůdci efektivně komunikují. Winston Churchill často připisoval svůj úspěch bravurnímu zvládnutí anglického projevu. Staří Řekové měli školy rétoriky, v nichž si tříbili schopnost hovořit před velkým shromážděním. Cicero zanechal stopu v římském Senátu až poté, co vystudoval řečnictví.

Dobré řečnické schopnosti pomáhají generovat měkkou sílu. Woodrow Wilson nebyl jako dítě nadaný student, ale naučil se rétoriku, poněvadž ji pokládal za nezbytný předpoklad vedení lidí. Martin Luther King, Jr. těžil z toho, že vyrostl v afroamerické církevní tradici bohaté na rytmy mluveného slova. Clintonovi se podařilo skloubit smysl pro divadlo s výpravnými historkami a celkovou schopností sdělit argument. Podle jeho spolupracovníků tuto dovednost během své kariéry postupně rozvíjel a zdokonaloval.

Řečnictví a podnětná rétorika však nejsou jedinými formami komunikace, do nichž vedoucí činitelé halí jednotlivá témata a předávají jejich význam následovníkům. Někdejší šéf Federálního rezervního systému Alan Greenspan se dal jen stěží označit za inspirativního řečníka, avšak trhy i politici přesto hltali každé jeho slovo a on sám dokázal odstínit svou řeč tak, aby posílil směr, jímž chtěl vést měnovou politiku. Jak ovšem ukázala finanční krize v roce 2008, bohužel by bývalo lepší, kdyby ho kongresové výbory donutily komunikovat jasněji.