0

Začátek konce na Guantánamu

„Válka proti teroru“ přiměla demokracie zápolit s tím, v jakém rozsahu si mohou dovolit chránit občanská práva a svobody jak svých vlastních občanů, tak cizinců. Debata je nejprudší ve Spojených státech, kde pravidelně slýcháme oblíbenou frázi, že ústava není „sebevražedný pakt“ a že národní bezpečnost může ospravedlňovat mimořádná opatření. Některá opatření – neoprávněné prohlídky bankových záznamů a odposlechy telefonních hovorů – narušují svobodu všech. Jiná – jako nejnechvalněji proslulé věznění zhruba 450 údajných muslimských bojovníků v zálivu Guantánamo – doléhají na osoby považované za nepřátele.

Obklopena obviněními ze zneužívání moci, vláda prezidenta George W. Bushe si před časem uvědomila, že internační tábor v Guantánamu nemůže provozovat navždy. Nechtěla si ovšem zopakovat zkušenost se soudním procesem se Zacariasem Moussaouim, při němž byl údajný dvacátý únosce z 11. září 2001 uznán vinným a odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody až po bezpočtu propagandistických odvolání z lavice obžalovaných. Bushova administrativa tedy navrhla střední cestu: vojenskou komisi sestavenou z vojenských soudců, která by obžalovaným přiznávala méně práv a znemožňovala odvolání k civilním soudům.

Nejvyšší soud USA ve svém nedávném rozhodnutí v kauze Hamdan versus Rumsfeld řekl své ne: Bushovo uplatnění výkonné moci zašlo příliš daleko. Rozhodnutí bude mít ve svých důsledcích trvalý vliv na americké ústavní uspořádání.

Sálim Ahmad Hamdan pracoval jako osobní řidič Usámy bin Ládina. Kromě převážení svého šéfa a účasti na schůzkách už ničím k podpoře teroristických útoků ze září 2001 nepřispěl. Práce šoféra a obeznámenost se záměry al-Káidy přesto na armádu zapůsobily jako fakta dostačují k tomu, aby jej obvinila z účasti na spiknutí s cílem usmrtit civilní osoby a podílet se na teroristických činech.