Začátek konce na Guantánamu

„Válka proti teroru“ přiměla demokracie zápolit s tím, v jakém rozsahu si mohou dovolit chránit občanská práva a svobody jak svých vlastních občanů, tak cizinců. Debata je nejprudší ve Spojených státech, kde pravidelně slýcháme oblíbenou frázi, že ústava není „sebevražedný pakt“ a že národní bezpečnost může ospravedlňovat mimořádná opatření. Některá opatření – neoprávněné prohlídky bankových záznamů a odposlechy telefonních hovorů – narušují svobodu všech. Jiná – jako nejnechvalněji proslulé věznění zhruba 450 údajných muslimských bojovníků v zálivu Guantánamo – doléhají na osoby považované za nepřátele.

Obklopena obviněními ze zneužívání moci, vláda prezidenta George W. Bushe si před časem uvědomila, že internační tábor v Guantánamu nemůže provozovat navždy. Nechtěla si ovšem zopakovat zkušenost se soudním procesem se Zacariasem Moussaouim, při němž byl údajný dvacátý únosce z 11. září 2001 uznán vinným a odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody až po bezpočtu propagandistických odvolání z lavice obžalovaných. Bushova administrativa tedy navrhla střední cestu: vojenskou komisi sestavenou z vojenských soudců, která by obžalovaným přiznávala méně práv a znemožňovala odvolání k civilním soudům.

Nejvyšší soud USA ve svém nedávném rozhodnutí v kauze Hamdan versus Rumsfeld řekl své ne: Bushovo uplatnění výkonné moci zašlo příliš daleko. Rozhodnutí bude mít ve svých důsledcích trvalý vliv na americké ústavní uspořádání.

https://prosyn.org/4JfjWbWcs