Skip to main content

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated Cookie policy, Privacy policy and Terms & Conditions

singer179_ATTA KENAREAFP via Getty Images_iranprotestsoleimani Atta Kenare/AFP via Getty Images

Bylo zabití Solejmáního oprávněné?

MELBOURNE – Spojené státy 3. ledna spáchaly atentát na vysokého íránského vojenského velitele Kásema Solejmáního, když odjížděl z bagdádského mezinárodního letiště ve voze s Abú Mahdím Muhandisem, iráckým vůdcem Íránem podporované milice Katáib Hizballáh. Zabiti byli všichni cestující v automobilu.

Následujícího dne nejmenovaný vysoce postavený představitel ministerstva zahraničí USA na mimořádné tiskové konferenci uvedl, že Solejmání byl 20 let „hlavním plánovačem“ íránských teroristických útoků a „jen v samotném Iráku zabil 608 Američanů“. Dodal, že Solejmáního i Muhandise označila OSN za teroristy a že „ jako padouchové jsou oba to pravé“.

V roce 2003 byly zpravodajské informace USA, že Irák údajně vlastní zbraně hromadného ničení, naprosto chybné. Tyto mýlky vedly k invazi do Iráku, která v zemi otevřela cestu k angažmá Íránu a Solejmáního. Předpokládejme ale, že tentokrát jsou fakta taková, jak je americká administrativa předkládá. Byl dvojitý atentát eticky obhajitelný?

Můžeme vyjít z předpokladu, že vzít člověku život je špatnost. To by prezident Donald Trump nepopřel. Před rokem například řekl: „Budu vždy bránit první právo naší Deklarace nezávislosti, právo na život.“ Trump své poznámky adresoval hlasitým odpůrcům potratů, ale právo na život, které platí pro plody, musí platit i pro starší lidské bytosti.

Existuje ovšem výjimka pro „padouchy“? Abychom opět zachovali co nejpřímočařejší argumentaci, předpokládejme, že právo na život chrání jen nevinné lidi. Kdo je soudcem nevinnosti? Jsme-li na straně „vlády zákonů, ne lidí“, jak jsou často právě Američané, k určení viny musí proběhnout zákonný proces. Mezinárodní trestní soud (ICC) se od roku 2002 snaží takový postup uplatňovat globálně. Při stíhání pachatelů válečných zločinů a zločinů proti lidskosti už si ICC připsal určité význačné úspěchy, ale působnost soudu je omezená a jeho dosahu nijak neprospívá odmítnutí USA přidat se k 122 dalším zemím, jež jeho jurisdikci přijaly.

Agnès Callamardová, zvláštní zpravodajka pro mimosoudní, sumární a svévolné popravy při Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, po atentátu na Solejmáního poznamenala, že neexistuje žádný dohled nad cíleným zabíjením uskutečněným za hranicemi země. Exekutiva jednoduše rozhodne, bez řádného procesu podle práva či souhlasu jiné větve veřejné moci, kdo má být zabit. Jestliže takové jednání akceptujeme, je pak těžké najít principiální námitku proti podobnému zabíjení plánovanému či uskutečněnému jinými zeměmi. To dopadá i na „komplot v Cafe Milano“ z roku 2011, údajně zosnovaném samotným Solejmáním, kdy íránští agenti měli v plánu zabít saúdského velvyslance v USA, když obědval ve známé washingtonské restauraci.

Project Syndicate is conducting a short reader survey. As a valued reader, your feedback is greatly appreciated.

Take Survey

Na obranu svých atentátů mohou USA říct jedině to, že cílí na skutečné padouchy a že saúdský velvyslanec takový padouch nebyl. Tím se posouvá vláda lidí nad vládu práva.

Jiné zdůvodnění, jež Pentagon pro smrtící zásah předložil, odkazuje neurčitě na „odražení budoucích íránských útočných plánů“. Jak poukázala Callamardová, není to totéž co „bezprostředně hrozící“ útok, nezbytný k ospravedlnění jednání v sebeobraně podle mezinárodního práva. Podotkla také, že při útoku byli zabiti i další lidé – údajně zahynulo celkem sedm osob –, a nadnesla, že tato ostatní úmrtí byla zjevně nezákonným usmrcením.

Skutečné uvažování Trumpovy administrativy vysvítá z důkladného pročtení přepisu tiskové konference, již 3. ledna uspořádali tři nejmenovaní vysocí představitelé ministerstva zahraničí USA. V reakci na opakované dotazy ohledně důvodnosti atentátu jej jeden představitel přirovnal k sestřelení letadla, které roku 1943 přepravovalo japonského admirála Isorokua Jamamota, jenž byl na návštěvě japonských jednotek v Tichomoří – tedy k události, která se odehrála vprostřed války, víc než rok po japonském útoku na Pearl Harbor. Jiný představitel řekl: „Když slyším tyhle otázky, je to, jako byste popisovali Belgii posledních 40 let. Tohle je íránský režim. Máme za sebou 40 let aktů války, jichž se tento režim dopustil vůči zemím na pěti kontinentech.“ V jednu chvíli představitel, který atentát přirovnal k zabití Jamamota, vybuchl: „Ježíši, musíme vysvětlovat, proč tyhle věci děláme?“

Pokud jsou vysocí představitelé ministerstva zahraničí přesvědčeni, že USA jsou ve spravedlivé válce s Íránem, jako byly roku 1943 s Japonskem, zabití Solejmáního dává smysl. Podle standardní teorie spravedlivé války můžete své nepřátele zabít, kdykoli k tomu máte příležitost, jestliže význam cíle převažuje nad takzvanou kolaterální škodou spočívající v újmě způsobené nevinným lidem.

Jenže USA ve válce s Íránem nejsou. Ústava USA svěřuje výhradní pravomoc vyhlásit válku Kongresu a ten ji nikdy Íránu nevyhlásil. Předsedkyně sněmovny Nancy Pelosiová uvedla, že plán zabít Solejmáního měl být projednán s lídry Kongresu. Pokud se jednalo o akt války, má pravdu.

Pokud ovšem smrtící atak nebyl aktem války, pak coby mimosoudní atentát, nikoli nezbytný k odvrácení bezprostředně hrozícího útoku, byl jak nezákonný, tak neetický. Riskuje negativní důsledky, nejen ve smyslu eskalace odvetných úderů na Blízkém východě, ale i přispění k dalšímu úpadku mezinárodní vlády práva.

Z angličtiny přeložil David Daduč

https://prosyn.org/cORN9Rqcs;

Edit Newsletter Preferences