BOSTON: Napříč ruskými intelektuály, ale také mezi zahraničními pozorovateli panuje shoda v tom, že jedním z nejdůležitějších úkolů, před nimiž stojí postsovětské Rusko, ne-li nejdůležitějším vůbec, je nastolení právního řádu, který je základním kamenem demokracie a tržního hospodářství. Existují ovšem také pochyby, zda si prezident Putin a jeho lidé tento fakt dostatečně uvědomují. Některé jejich kroky a prohlášení totiž naznačují, že ve snaze o „silný stát“ jsou ochotni obětovat zákon vlastnímu politickému prospěchu.
Téměř po celou svou historii Rusko neznalo zákon coby závazné měřítko zásad. Až do počátku dvacátého století ruští carové neznali zákonné nátlaky, například takové, jež v minulosti omezily absolutismus západoevropských vladařů. Nemuseli respektovat soukromé vlastnictví půdy, neboť až do roku 1785 vlastnili veškerou půdu v zemi. Nemuseli ani uznávat práva šlechty, poněvadž až do poloviny osmnáctého století byli všichni šlechtici jejich služebníky. Rolníci, kteří tvořili devět desetin obyvatelstva, byli v převážné většině nevolníky koruny nebo panstva, a neměli tedy žádné zákonné právo. První ruské zákoníky byly sepsány ve 30. letech 19. století a první fungující soudy se objevily o třicet let později.
Zákon ovšemže existoval, ale nesloužil k ochraně obyvatel proti svévolné moci vlády: byl naopak nástrojem státní administrativy. Stačí říct, že carští úředníci nemohli být hnáni před soud bez souhlasu svých nadřízených. A už zhola nepředstavitelné bylo, aby se jednotlivec postavil u soudu proti vládě.
BOSTON: Napříč ruskými intelektuály, ale také mezi zahraničními pozorovateli panuje shoda v tom, že jedním z nejdůležitějších úkolů, před nimiž stojí postsovětské Rusko, ne-li nejdůležitějším vůbec, je nastolení právního řádu, který je základním kamenem demokracie a tržního hospodářství. Existují ovšem také pochyby, zda si prezident Putin a jeho lidé tento fakt dostatečně uvědomují. Některé jejich kroky a prohlášení totiž naznačují, že ve snaze o „silný stát“ jsou ochotni obětovat zákon vlastnímu politickému prospěchu.
Téměř po celou svou historii Rusko neznalo zákon coby závazné měřítko zásad. Až do počátku dvacátého století ruští carové neznali zákonné nátlaky, například takové, jež v minulosti omezily absolutismus západoevropských vladařů. Nemuseli respektovat soukromé vlastnictví půdy, neboť až do roku 1785 vlastnili veškerou půdu v zemi. Nemuseli ani uznávat práva šlechty, poněvadž až do poloviny osmnáctého století byli všichni šlechtici jejich služebníky. Rolníci, kteří tvořili devět desetin obyvatelstva, byli v převážné většině nevolníky koruny nebo panstva, a neměli tedy žádné zákonné právo. První ruské zákoníky byly sepsány ve 30. letech 19. století a první fungující soudy se objevily o třicet let později.
Zákon ovšemže existoval, ale nesloužil k ochraně obyvatel proti svévolné moci vlády: byl naopak nástrojem státní administrativy. Stačí říct, že carští úředníci nemohli být hnáni před soud bez souhlasu svých nadřízených. A už zhola nepředstavitelné bylo, aby se jednotlivec postavil u soudu proti vládě.