16

Slepá ulička měnového populismu

SWARTHMORE – Ve Spojených státech i jinde dnes populističtí politici často tvrdí, že rozvolněná měnová politika poškozuje obyčejné pracující, čímž zhoršuje příjmovou nerovnost. Jenže ačkoliv nerovnost je problém, zvýšením úrokových sazeb ji řešit nelze.

Tvrzení opaku udiví u každého, u populistů ale obzvlášť. Vždyť nízké úrokové sazby prospívají dlužníkům a škodí věřitelům, stejně jako inflace, již může měnové uvolňování vyvolat. Po většinu amerických dějin, například, podporovali populisté uvolněnou měnovou politiku jako způsob jak pomoci prostému člověku proti nepřístupným bankéřům, jejichž srdce zkameněla oddaností tvrdým penězům.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Právě proto Andrew Jackson a další v devatenáctém století bojovali proti snahám Alexandera Hamiltona a jeho spojenců založit národní banku. Stejnou argumentaci vznesl William Jennings Bryan během své prezidentské kampaně v roce 1896, kdy slíbil levné peníze svému voličskému jádru: farmářům na Středozápadě, na něž těžce dolehly vysoké úrokové sazby a klesající komoditní ceny. Konečně argumentovali tak i stoupenci ekonomie strany nabídky, kteří se zkraje 80. let minulého století stavěli proti politice vysokých úrokových sazeb předsedy Federálního rezervního systému USA Paula Volckera – a jejich argumentace pobídla prezidenta Ronalda Reagana jmenovat v roce 1985 dva guvernéry Fedu, kteří Volckerovi oponovali.

Dnes se však scénář otočil – a nedrží se jej jen okrajoví populisté. Britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová například tento měsíc prohlásila, že nízké úrokové sazby škodí obyčejným příslušníkům pracující třídy a prospívají bohatým. Klesající úrokové sazby pomáhají šroubovat ceny cenných papírů, akcií i dluhopisů, jež v nepoměrně větší míře drží bohatí. „Lidé s aktivy bohatnou,“ řekla Mayová. „Lidé bez nich jsou biti.“

V jistém smyslu má Mayová kus pravdy. V USA dosahují ceny akcií bezmála rekordních výší. A rozhodnutí Fedu z roku 2008 snížit měnověpolitickou úrokovou sazbu prakticky na nulu, společně s následným ekonomickým oživením, určitě přispělo k silnému odrazu akciového trhu ode dna, který začal počátkem roku 2009. Existuje ale málo důkazů, že by úrokové sazby stály za vytrvalým vzestupem cen akcií v letech 2012 až 2015 – v době, kdy trhy očekávaly vzestup úrokových sazeb.

Populistické argumenty proti uvolněné měnové politice jsou přinejmenším chatrné. Totéž ale platí o populistických argumentech pro zpřísnění měnové politiky – Donald Trump, po Tedu Cruzovi a dalších republikánských lídrech, prosazuje v USA návrat ke zlatému standardu. Pravda je taková, že měnová politika – jejímž cílem je podporovat celkový hospodářský růst a zároveň zachovat cenovou a finanční stabilitu – není vhodnou pákou pro řešení příjmové nerovnosti. To je úkolem progresivního zdanění, všeobecného zdravotního pojištění, finančních reforem a dalších takových nástrojů.

Tím neříkám, že měnová politika nemůže nerovnost ovlivnit. Ekonomika běžící v dostatečně vysokých obrátkách, aby ve vysokém tempu vytvářela pracovní místa – někteří, naposledy předsedkyně Fedu Janet Yellenová, hovoří o „vysokotlaké ekonomice,“ – povede v posledku k vyšším reálným mzdám a příjmům pracujících. K tomu došlo koncem 90. let minulého století, kdy vysokotlaká ekonomika nakonec stlačila míru nezaměstnanosti pod 4 %. A děje se to i teď.

Od počátku roku 2010 se růst zaměstnanosti v USA pohybuje zřetelně nad přirozenou mírou růstu pracovních sil a ekonomika během nejdelší vytrvalé série zaznamenaných měsíčních nárůstů zaměstnanosti přidala do soukromého sektoru víc než 15 milionů pracovních míst. Toto přibývání práce stlačilo míru nezaměstnanosti na loňských 5 %, z více než 9 % v letech 2009-10, a teď vtahuje dříve demotivované pracující zpět do pracovních sil. Díky zvýšené poptávce po pracovních silách stoupají reálné mzdy pracujících v tomto hospodářském cyklu nejrychlejším tempem od počátku 70. let minulého století – loni o 2,5 %.

Úplný rozsah těchto nárůstů však vyšel na světlo až minulý měsíc, když roční ekonomické přehledy statistického úřadu ukázaly, že medián příjmu domácností se v roce 2015 zvýšil o rekordních 5,2 % (tj. 2800 dolarů). Tyto nárůsty pocítily všechny úrovně distribuce příjmů, přičemž největší procentní nárůsty získaly domácnosti v dolní vrstvě a nejmenší ty na vrcholu. To jsou velké změny a nabízejí důležité potvrzení, že rodiny s nízkými příjmy konečně čerpají z ekonomického oživení.

Také nekonvenční měnové politiky posledních let mají možná nové účinky. Nízké úrokové sazby v poslední době škrtí zisky bank. Obzvlášť zřetelné to začalo být v Evropě, jelikož banky nedokážou přenášet záporné úrokové sazby na vkladatele. Takové ždímání bank by měl každý správný populista vidět rád, obzvlášť je-li stále ještě rozzloben kvůli globální finanční krizi roku 2008.

Nakonec nejspíš laciné peníze udělají víc pro snížení příjmové nerovnosti než pro její zvýšení – takové zjištění podporují také ekonometrické odhady. Nejedná se nicméně o obzvlášť spolehlivý nástroj vyvažování distribuce příjmů. Nemělo by to překvapovat: zajišťování spravedlivějšího rozložení příjmů není úkolem centrální banky.

Fake news or real views Learn More

Fed a ostatní centrální banky nevyvažují svižný růst s ohledem na rovnost, nýbrž na nebezpečí budoucího přehřátí a finanční nestability. Za svůj úkol považují řízení ekonomiky jako celku. A činí tak právem.

Z angličtiny přeložil David Daduč