0

Zákonem na dějiny

NEW YORK – Španělský parlament v říjnu schválil Zákon o historické paměti, který zakazuje shromáždění a pomníky oslavující zemřelého diktátora Francisca Franka. Jeho falangistický režim bude oficiálně odsouzen a jeho oběti uctěny.

Pro zavedení takového zákona existují pochopitelné důvody. Mnoho lidí zavražděných fašisty během španělské občanské války leží zapomenutých v hromadných hrobech. Na krajní pravici stále trvá jistá míra nostalgie po Fankově diktatuře. Lidé, kteří se letos shromáždili u jeho hrobu, skandovali „Vyhráli jsme občanskou válku!“ a ostouzeli socialisty a cizince, zejména muslimy. To je dost důvodů, mohl by si člověk myslet, aby socialistický předseda vlády José Luis Rodríguez Zapatero pro zdraví demokracie využil zákona k vymícení démonů diktatury.

Pro vypořádání se s historií je ale legislativa nešikovný nástroj. Třebaže diskuse o dějinách ve Španělsku zapovězena nebude, už zákazy obřadností oslavujících dny minulosti mohou zajít příliš daleko. Touha mít pod kontrolou jak minulost, tak současnost je samozřejmě společným znakem diktatur. K tomu lze buď využít falešnou propagandu, která pokřivuje pravdu, anebo potlačovat fakta. Kdo v Číně zmíní, co se stalo v červnu 1989 na náměstí Tchien-an-men (a na mnoha jiných místech), ocitne se brzy v ne právě něžném objetí státní bezpečnosti. Ba tabu zůstává většina z toho, co se odehrávalo za předsedy Maa.

Španělsko je ovšem demokracie. Občas jsou dějinné jizvy tak čerstvé, že si i demokratické vlády úmyslně vynucují mlčení, aby posílily jednotu. Když Charles de Gaulle oživil po druhé světové válce francouzskou republiku, přehlížel historii vichistické Francie a kolaborace s nacisty a předstíral, že všichni francouzští občané jsou dobří republikánští vlastenci.