Libanon je na historickém rozcestí. Může se rozhodnout, že Střední východ povede buď směrem k životaschopné demokracii, kde vedle sebe žijí různé sekty, anebo zpět ke zkorumpované domácí politice v cizím područí. Druhá volba by snadno mohla vyústit v občanské střety a možná v další občanskou válku.
V současnosti se poprvé v moderních dějinách země společně scházejí libanonští političtí lídři, aniž by se do věci vměšovala Sýrie, Francie nebo Spojené státy. Účastní se všichni, od Saada Harírího, syna našeho zavražděného ministerského předsedy Rafíka Harírího, až po vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha, aby otevřeně diskutovali otázky, jež naši zemi rozdělují, a totéž platí pro vůdce libanonských šíitských, sunnitských, řeckých pravoslavných, maronitských a drúzských obcí.
Tento národní dialog, vedený za bezpečnostních opatření, jež v podstatě uzavřela centrum Bejrútu, započal 2. března a očekává se, že bude trvat až deset dní. Jeden aktér ovšem chybí: Emil Lahúd, který si právem syrské moci nárokuje libanonské prezidentství. Lahúdova nepřítomnost nepřekvapuje, neboť probíhající diskuse se věnují osudu jeho nezákonného prezidentství a tomu, jak se vymanit z mrtvého bodu, do něhož zemi jeho setrvání v úřadu uvrhlo.
Ba tak jak je prázdné Lahúdovo křeslo při rozhovorech, tak je – v očích světa a podle 150 let staré ústavy země – prázdný libanonský prezidentský úřad. Neobsazený je už od září 2004, kdy si Lahúd, opřen o Sýrii, vynutil na libanonském parlamentu, který volí prezidenta, prodloužení svého šestiletého funkčního období.
My Libanonci si už můžeme připsat vítězství v našem rok trvajícím nenásilném boji za nezávislost a demokracii. Zdařilo se nám prosadit otázku prezidentství do centra libanonské politiky. Zdráhavými účastníky hledání nové hlavy státu nadále zůstávají předseda parlamentu Nabíh Berí, generální tajemník Hizballáhu Hasan Nasralláh a šéf Svobodného vlasteneckého hnutí Michel Aún. Nicméně volba nového, demokratického a legitimního prezidenta se začala celonárodně přijímat jako nezbytná součást opuštění vražedné stezky, na niž se země prodloužením Lahúdova mandátu dostala.
To se jasně ukázalo 14. února, kdy se shromáždil zhruba milion lidí, aby si připomněl první výročí atentátu na Rafíka Harírího. Jediným požadavkem zástupů byla rezignace Lahúda. Tehdy jsem vyzval drúzského předáka Valída Džumbláta a vůdce Hnutí budoucnosti Saada Harírího, sunnitského a politického dědice svého zabitého otce, aby se tato výzva stala jejich prvořadým sloganem.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Hlavní metou demokratického hnutí je dosáhnout nenásilného, ústavního procesu směřujícího k vystřídání Lahúda novým prezidentem ve svobodných a otevřených volbách. V tomto máme jasnou podporu mezinárodního společenství, neboť svou jednomyslnou podporu mému požadavku na prezidentské volby vyslovila Rada bezpečnosti Organizace spojených národů. Rada bezpečnosti 23. ledna vydala prohlášení vyjadřující politování nad tím, že ještě nedošlo k uskutečnění „svobodných a spravedlivých prezidentských voleb“ v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti č. 1559, jež byla schválena v předvečer prodloužení Lahúdova mandátu.
Při historickém shromáždění parlamentní většiny jsem 16. února představil čtyřfázový proces, jehož prostřednictvím ústavním způsobem dokončíme svou nenásilnou revoltu proti cizí moci. Zaprvé, všelidová a parlamentní většina v Libanonu musí prohlásit, že bez volby nového prezidenta nelze nalézt žádné řešení. Zadruhé, většina poslanců musí podepsat petici prohlašující prodloužení Lahúdova funkčního období za neplatné a neúčinné. Zatřetí, parlamentní většina musí formálně uznat Lahúdovu nezákonnost. Začtvrté, Libanon si musí zvolit nového prezidenta.
V současných chvílích probíhajícího národního dialogu jsme vprostřed třetí fáze. Bude-li během tohoto dialogu dosaženo konsenzu ohledně potřeby zvolit nového prezidenta, bude to dobré. Pokud ne, třetí a čtvrtá fáze budou dokončeny jinými prostředky.
Lahúd už se stal bezvýznamným. Jakmile bude prezidentova nezákonnost formálně uznána většinou poslanců, všechny jeho činy se budou považovat za jednání mimo jeho ústavní pravomoci a proces volby nového prezidenta bude na dobré cestě. To lze zvrátit jedině násilím, což je nepravděpodobné – tak silný je konsenzus, že Libanon potřebuje nového prezidenta, a tak hluboce zakořeněné je odmítání síly všemi Libanonci. Třebaže musíme být bdělí, abychom zabránili extremistickým skupinám v přetržení procesu, nejlepším způsobem, jak toho docílit, je urychlit transformaci na nejvyšších místech.
Co se mne týče, uvědomuji si, že při hledání nového libanonského prezidentství musíme hledět do budoucnosti. Právě proto nabízím program, který řeší takové klíčové záležitosti, jako je efektivní zastoupení žen ve vládě, potřeba naléhavě pojmenovat environmentální problémy, posílit právní řád, transparentnost a zodpovědnost a směřovat k všeobecnému hlasování při volbách do vysokých exekutivních pozic. Zdůraznil jsem rovněž, že Libanon musí rozvíjet své komparativní výhody, zejména ve vzdělávání, bankovnictví a ve službách. Všechny tyto záležitosti se nyní staly součástí národní debaty.
Tradiční libanonské politické třídě se to nemusí líbit, ale jak si teď už větší počet jejích příslušníků uvědomuje, pohyb směřující k novému typu prezidentství už nebude zastaven.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
Libanon je na historickém rozcestí. Může se rozhodnout, že Střední východ povede buď směrem k životaschopné demokracii, kde vedle sebe žijí různé sekty, anebo zpět ke zkorumpované domácí politice v cizím područí. Druhá volba by snadno mohla vyústit v občanské střety a možná v další občanskou válku.
V současnosti se poprvé v moderních dějinách země společně scházejí libanonští političtí lídři, aniž by se do věci vměšovala Sýrie, Francie nebo Spojené státy. Účastní se všichni, od Saada Harírího, syna našeho zavražděného ministerského předsedy Rafíka Harírího, až po vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha, aby otevřeně diskutovali otázky, jež naši zemi rozdělují, a totéž platí pro vůdce libanonských šíitských, sunnitských, řeckých pravoslavných, maronitských a drúzských obcí.
Tento národní dialog, vedený za bezpečnostních opatření, jež v podstatě uzavřela centrum Bejrútu, započal 2. března a očekává se, že bude trvat až deset dní. Jeden aktér ovšem chybí: Emil Lahúd, který si právem syrské moci nárokuje libanonské prezidentství. Lahúdova nepřítomnost nepřekvapuje, neboť probíhající diskuse se věnují osudu jeho nezákonného prezidentství a tomu, jak se vymanit z mrtvého bodu, do něhož zemi jeho setrvání v úřadu uvrhlo.
Ba tak jak je prázdné Lahúdovo křeslo při rozhovorech, tak je – v očích světa a podle 150 let staré ústavy země – prázdný libanonský prezidentský úřad. Neobsazený je už od září 2004, kdy si Lahúd, opřen o Sýrii, vynutil na libanonském parlamentu, který volí prezidenta, prodloužení svého šestiletého funkčního období.
My Libanonci si už můžeme připsat vítězství v našem rok trvajícím nenásilném boji za nezávislost a demokracii. Zdařilo se nám prosadit otázku prezidentství do centra libanonské politiky. Zdráhavými účastníky hledání nové hlavy státu nadále zůstávají předseda parlamentu Nabíh Berí, generální tajemník Hizballáhu Hasan Nasralláh a šéf Svobodného vlasteneckého hnutí Michel Aún. Nicméně volba nového, demokratického a legitimního prezidenta se začala celonárodně přijímat jako nezbytná součást opuštění vražedné stezky, na niž se země prodloužením Lahúdova mandátu dostala.
To se jasně ukázalo 14. února, kdy se shromáždil zhruba milion lidí, aby si připomněl první výročí atentátu na Rafíka Harírího. Jediným požadavkem zástupů byla rezignace Lahúda. Tehdy jsem vyzval drúzského předáka Valída Džumbláta a vůdce Hnutí budoucnosti Saada Harírího, sunnitského a politického dědice svého zabitého otce, aby se tato výzva stala jejich prvořadým sloganem.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Hlavní metou demokratického hnutí je dosáhnout nenásilného, ústavního procesu směřujícího k vystřídání Lahúda novým prezidentem ve svobodných a otevřených volbách. V tomto máme jasnou podporu mezinárodního společenství, neboť svou jednomyslnou podporu mému požadavku na prezidentské volby vyslovila Rada bezpečnosti Organizace spojených národů. Rada bezpečnosti 23. ledna vydala prohlášení vyjadřující politování nad tím, že ještě nedošlo k uskutečnění „svobodných a spravedlivých prezidentských voleb“ v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti č. 1559, jež byla schválena v předvečer prodloužení Lahúdova mandátu.
Při historickém shromáždění parlamentní většiny jsem 16. února představil čtyřfázový proces, jehož prostřednictvím ústavním způsobem dokončíme svou nenásilnou revoltu proti cizí moci. Zaprvé, všelidová a parlamentní většina v Libanonu musí prohlásit, že bez volby nového prezidenta nelze nalézt žádné řešení. Zadruhé, většina poslanců musí podepsat petici prohlašující prodloužení Lahúdova funkčního období za neplatné a neúčinné. Zatřetí, parlamentní většina musí formálně uznat Lahúdovu nezákonnost. Začtvrté, Libanon si musí zvolit nového prezidenta.
V současných chvílích probíhajícího národního dialogu jsme vprostřed třetí fáze. Bude-li během tohoto dialogu dosaženo konsenzu ohledně potřeby zvolit nového prezidenta, bude to dobré. Pokud ne, třetí a čtvrtá fáze budou dokončeny jinými prostředky.
Lahúd už se stal bezvýznamným. Jakmile bude prezidentova nezákonnost formálně uznána většinou poslanců, všechny jeho činy se budou považovat za jednání mimo jeho ústavní pravomoci a proces volby nového prezidenta bude na dobré cestě. To lze zvrátit jedině násilím, což je nepravděpodobné – tak silný je konsenzus, že Libanon potřebuje nového prezidenta, a tak hluboce zakořeněné je odmítání síly všemi Libanonci. Třebaže musíme být bdělí, abychom zabránili extremistickým skupinám v přetržení procesu, nejlepším způsobem, jak toho docílit, je urychlit transformaci na nejvyšších místech.
Co se mne týče, uvědomuji si, že při hledání nového libanonského prezidentství musíme hledět do budoucnosti. Právě proto nabízím program, který řeší takové klíčové záležitosti, jako je efektivní zastoupení žen ve vládě, potřeba naléhavě pojmenovat environmentální problémy, posílit právní řád, transparentnost a zodpovědnost a směřovat k všeobecnému hlasování při volbách do vysokých exekutivních pozic. Zdůraznil jsem rovněž, že Libanon musí rozvíjet své komparativní výhody, zejména ve vzdělávání, bankovnictví a ve službách. Všechny tyto záležitosti se nyní staly součástí národní debaty.
Tradiční libanonské politické třídě se to nemusí líbit, ale jak si teď už větší počet jejích příslušníků uvědomuje, pohyb směřující k novému typu prezidentství už nebude zastaven.