0

Ponaučení z Ameriky

V době, kdy se Spojené státy připravují na slavnostní inauguraci svého prvního afroamerického prezidenta, vychází znovu najevo jeden z nejlepších aspektů jejich národní identity. Dosažení tohoto bodu sice trvalo déle než 200 let, avšak zahraniční pozorovatelé, zejména ti v Evropě, nad vzestupem Baracka Obamy žasnou. Vzhledem k tomu, že u nich jsou barevní lidé nebo přistěhovalci relativně vytlačováni na okraj, je jim jasné, že žádný francouzský, německý, italský nebo britský Obama není na obzoru, a zároveň si kladou otázku, jak to Amerika dělá.

Spojené státy mají rozhodně své chyby a o rasovou a národnostní identitu musí bojovat, avšak současně mají být na co hrdé, pokud jde o asimilaci lidí zahraničního nebo menšinového původu. Obamův příklad – a také příklad jeho čerstvě ustaveného kabinetu, v němž figuruje řada uznávaných lídrů etnických či rasových „okrajových skupin“ – je užitečným ponaučením pro ostatní státy, zejména ty západoevropské.

Co tedy Amerika dělá správně?

Za prvé se americký národní příběh podstatně liší od západoevropských. Francouzský příběh se týká francouzství, britský příběh britství; novousedlíci již z podstaty do tohoto výkladu nezapadají nebo stojí mimo něj. Americké národní drama je však dramatem imigrace: všichni s výjimkou domorodých Američanů pocházejí odjinud. Všichni, kdo dnes představují elitu národa, mají předky, kteří přišli – mnohdy zkroušeně a ztrápeně – z jiného koutu světa.