V době, kdy se Spojené státy připravují na slavnostní inauguraci svého prvního afroamerického prezidenta, vychází znovu najevo jeden z nejlepších aspektů jejich národní identity. Dosažení tohoto bodu sice trvalo déle než 200 let, avšak zahraniční pozorovatelé, zejména ti v Evropě, nad vzestupem Baracka Obamy žasnou. Vzhledem k tomu, že u nich jsou barevní lidé nebo přistěhovalci relativně vytlačováni na okraj, je jim jasné, že žádný francouzský, německý, italský nebo britský Obama není na obzoru, a zároveň si kladou otázku, jak to Amerika dělá.
Spojené státy mají rozhodně své chyby a o rasovou a národnostní identitu musí bojovat, avšak současně mají být na co hrdé, pokud jde o asimilaci lidí zahraničního nebo menšinového původu. Obamův příklad – a také příklad jeho čerstvě ustaveného kabinetu, v němž figuruje řada uznávaných lídrů etnických či rasových „okrajových skupin“ – je užitečným ponaučením pro ostatní státy, zejména ty západoevropské.
Co tedy Amerika dělá správně?
V době, kdy se Spojené státy připravují na slavnostní inauguraci svého prvního afroamerického prezidenta, vychází znovu najevo jeden z nejlepších aspektů jejich národní identity. Dosažení tohoto bodu sice trvalo déle než 200 let, avšak zahraniční pozorovatelé, zejména ti v Evropě, nad vzestupem Baracka Obamy žasnou. Vzhledem k tomu, že u nich jsou barevní lidé nebo přistěhovalci relativně vytlačováni na okraj, je jim jasné, že žádný francouzský, německý, italský nebo britský Obama není na obzoru, a zároveň si kladou otázku, jak to Amerika dělá.
Spojené státy mají rozhodně své chyby a o rasovou a národnostní identitu musí bojovat, avšak současně mají být na co hrdé, pokud jde o asimilaci lidí zahraničního nebo menšinového původu. Obamův příklad – a také příklad jeho čerstvě ustaveného kabinetu, v němž figuruje řada uznávaných lídrů etnických či rasových „okrajových skupin“ – je užitečným ponaučením pro ostatní státy, zejména ty západoevropské.
Co tedy Amerika dělá správně?