KODAŇ – Úmluva OSN o klimatických změnách, podepsaná v roce 1992, zavazuje svět k „předcházení nebezpečným antropogenním zásahům do klimatického systému“. Emisí skleníkových plynů přesto od té doby stále prudce přibývá.
Jako největší světový opozdilec se ukázaly Spojené státy, které odmítly podepsat Kjótský protokol z roku 1997 a zavést účinná domácí opatření k potlačování emisí. Jak se blížíme k prosincovému globálnímu summitu v Kodani, kde se má dojednat nástupce Kjótského protokolu, USA se opět stávají jádrem obav. Americké politiky zůstávají dodnes nad tématem změny klimatu hluboce rozdělené – ačkoliv prezidentu Baracku Obamovi se naskýtají nové příležitosti jak tuto patovou situaci prolomit.
Rok po vzniku úmluvy z roku 1992 se prezident Bill Clinton pokusil prosadit energetickou daň, která by USA pomohla začít snižovat svou závislost na fosilních palivech. Tento návrh nejenže neuspěl, ale také vyvolal silnou politickou protireakci. Když byl v roce 1997 přijat Kjótský protokol, Clinton jej ani neposlal do Senátu USA k ratifikaci, neboť věděl, že by byl zamítnut. Prezident George W. Bush Kjótský protokol v roce 2001 zavrhl a proti změně klimatu během svého prezidentství nevykonal prakticky vůbec nic.
Nečinnost USA plyne z několika příčin, včetně ideologie a vědecké neinformovanosti, ale velmi mnoho vychází v posledku z jediného: uhlí. To se těží v 25 státech americké federace, a tak nejenže představuje zdroj pracovních míst a daňových příjmů, ale také zajišťuje neúměrně velký podíl tamní energie.
Uhlíkové emise na hlavu jsou v amerických uhelných státech obvykle mnohem vyšší než národní průměr. Jelikož se řešení změny klimatu zaměřuje v prvé řadě na snižování emisí z uhlí, uhlíkově nejnáročnějšího ze všech paliv, americké uhelné státy mají mimořádné obavy z hospodářských důsledků regulačních opatření (byť ropný a automobilový průmysl za nimi mnoho nezaostávají).
Politický systém USA rovněž vytváří specifické problémy. K ratifikaci úmluvy je nezbytná podpora 67 ze 100 členů Senátu, což je téměř nepřekonatelná překážka. V Republikánské straně se 40 senátními křesly je jednoduše příliš mnoho ideologů – a ovšem také senátorů rozhodnutých překazit každou Obamovu iniciativu, takže stěží nabídne dostatek hlasů na dosažení prahu 67 hlasů. Navíc v Demokratické straně jsou senátoři z uhelných a ropných států, kteří rázný postup také nejspíš nepodpoří.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Aktuálním nápadem je alespoň pro začátek se nutnosti sehnat 67 hlasů vyhnout přenesením pozornosti od úmluvy na domácí legislativu. Aby byla domácí legislativa (oproti mezinárodním úmluvám) podle Ústavy USA předložena prezidentovi k podpisu, vyžaduje ve Sněmovně reprezentantů a v Senátu prostou většinu. Že se pro návrh klimatického zákona najde 50 hlasů (přičemž při nerozhodném hlasování záleží na viceprezidentovi), je téměř jisté.
Odpůrci legislativy ale mohou hrozit obstrukcemi (hovořit nekonečně dlouho a tím ochromit jednání Senátu), které lze ukončit, jedině pokud předložení legislativy k hlasování podpoří 60 senátorů. Jinak je možné návrh zákona pohřbít, i když má podporu prosté většiny. A právě to se s jistotou stane domácí legislativě týkající se změny klimatu. Zajistit si 60 hlasů je náročný úkol.
Političtí analytici vědí, že hlasy budou záviset na ideologickém přesvědčení jednotlivých senátorů, na struktuře volebních výsledků v jednotlivých státech a na závislosti států na uhlí v porovnání s ostatními zdroji energie. Jedna analýza na základě těchto faktorů napočítala 50 pravděpodobných demokratických „pro“, 34 republikánských „proti“ a 16 hlasů prozatím ponechala ve hře. Deset z nejistých hlasů patří demokratům, zejména z uhelných států; dalších šest představují republikáni, kteří by snad mohli hlasovat v souladu s prezidentem a demokratickou většinou.
Až donedávna bylo mnoho lidí přesvědčeno, že skutečnými brzdami vyjednávání nad tématem změny klimatu budou Čína a Indie. Čína však ohlásila soubor významných iniciativ, na poli solární, větrné a jaderné energetiky a techniky zachytávání uhlíku, jejichž záměrem je snížit náročnost ekonomiky co do skleníkových plynů.
Indie, dlouho obávaný sabotér dohody, prohlásila, že je ochotná zavést významný národní akční plán, který ji navede na trajektorii udržitelné energie. Tyto činy posouvají USA pod čím dál větší tlak, aby jednaly. Skutečně se za situace, kdy rozvojové země projevují ochotu dospět k celosvětové dohodě, může Senát USA ukázat jako poslední velká světová brzda?
Obama má po ruce nástroje, jimiž může USA ve věci změny klimatu vtáhnout do hlavního světového proudu. Zaprvé dojednává postranní dohody se zdráhavými senátory, aby zmírnil hospodářské dopady na uhelné státy a zvýšil investice USA do výzkumu a vývoje a v posledku do zavádění čistých uhelných technologií.
Zadruhé Agentuře ochrany životního prostředí (EPA) může nařídit, aby na uhelné provozy a výrobce automobilů uvalila administrativní regulační opatření, i když Kongres USA novou legislativu neschválí. Administrativní cesta se může ukázat jako podstatnější než ta legislativní.
Politický provoz Senátu USA by neměl zamlžit obecnější skutečnost: Amerika koná nezodpovědně už od podpisu klimatické dohody v roce 1992. USA jsou světově největší a nejmocnější zemí, která nese jeden z největších dílů zodpovědnosti za dosavadní změnu klimatu, a přece jednají bez pocitu závazku – vůči svým občanům, vůči světu a budoucím generacím.
I senátoři z uhelných států by se měli stydět. Jistěže, jejich státy potřebují určitou zvláštní pomoc, leč úzkým zájmům by nemělo být dovoleno ohrožovat budoucnost naší planety. Je na čase, aby se USA vrátily do celosvětové rodiny.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The US retirement system is failing American workers. But after decades of pushing fake fixes – especially forcing people to work longer – US policymakers have an opportunity to make real progress in bolstering Americans' economic security in old age.
proposes a Grey New Deal that would boost economic security for all US workers in old age.
From a long list of criminal indictments to unfavorable voter demographics, there is plenty standing between presumptive GOP nominee Donald Trump and a second term in the White House. But a Trump victory in the November election remains a distinct possibility – and a cause for serious economic concern.
Contrary to what former US President Donald Trump would have the American public believe, no president enjoys absolute immunity from criminal prosecution. To suggest otherwise is to reject a bedrock principle of American democracy: the president is not a monarch.
explains why the US Supreme Court must reject the former president's claim to immunity from prosecution.
KODAŇ – Úmluva OSN o klimatických změnách, podepsaná v roce 1992, zavazuje svět k „předcházení nebezpečným antropogenním zásahům do klimatického systému“. Emisí skleníkových plynů přesto od té doby stále prudce přibývá.
Jako největší světový opozdilec se ukázaly Spojené státy, které odmítly podepsat Kjótský protokol z roku 1997 a zavést účinná domácí opatření k potlačování emisí. Jak se blížíme k prosincovému globálnímu summitu v Kodani, kde se má dojednat nástupce Kjótského protokolu, USA se opět stávají jádrem obav. Americké politiky zůstávají dodnes nad tématem změny klimatu hluboce rozdělené – ačkoliv prezidentu Baracku Obamovi se naskýtají nové příležitosti jak tuto patovou situaci prolomit.
Rok po vzniku úmluvy z roku 1992 se prezident Bill Clinton pokusil prosadit energetickou daň, která by USA pomohla začít snižovat svou závislost na fosilních palivech. Tento návrh nejenže neuspěl, ale také vyvolal silnou politickou protireakci. Když byl v roce 1997 přijat Kjótský protokol, Clinton jej ani neposlal do Senátu USA k ratifikaci, neboť věděl, že by byl zamítnut. Prezident George W. Bush Kjótský protokol v roce 2001 zavrhl a proti změně klimatu během svého prezidentství nevykonal prakticky vůbec nic.
Nečinnost USA plyne z několika příčin, včetně ideologie a vědecké neinformovanosti, ale velmi mnoho vychází v posledku z jediného: uhlí. To se těží v 25 státech americké federace, a tak nejenže představuje zdroj pracovních míst a daňových příjmů, ale také zajišťuje neúměrně velký podíl tamní energie.
Uhlíkové emise na hlavu jsou v amerických uhelných státech obvykle mnohem vyšší než národní průměr. Jelikož se řešení změny klimatu zaměřuje v prvé řadě na snižování emisí z uhlí, uhlíkově nejnáročnějšího ze všech paliv, americké uhelné státy mají mimořádné obavy z hospodářských důsledků regulačních opatření (byť ropný a automobilový průmysl za nimi mnoho nezaostávají).
Politický systém USA rovněž vytváří specifické problémy. K ratifikaci úmluvy je nezbytná podpora 67 ze 100 členů Senátu, což je téměř nepřekonatelná překážka. V Republikánské straně se 40 senátními křesly je jednoduše příliš mnoho ideologů – a ovšem také senátorů rozhodnutých překazit každou Obamovu iniciativu, takže stěží nabídne dostatek hlasů na dosažení prahu 67 hlasů. Navíc v Demokratické straně jsou senátoři z uhelných a ropných států, kteří rázný postup také nejspíš nepodpoří.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Aktuálním nápadem je alespoň pro začátek se nutnosti sehnat 67 hlasů vyhnout přenesením pozornosti od úmluvy na domácí legislativu. Aby byla domácí legislativa (oproti mezinárodním úmluvám) podle Ústavy USA předložena prezidentovi k podpisu, vyžaduje ve Sněmovně reprezentantů a v Senátu prostou většinu. Že se pro návrh klimatického zákona najde 50 hlasů (přičemž při nerozhodném hlasování záleží na viceprezidentovi), je téměř jisté.
Odpůrci legislativy ale mohou hrozit obstrukcemi (hovořit nekonečně dlouho a tím ochromit jednání Senátu), které lze ukončit, jedině pokud předložení legislativy k hlasování podpoří 60 senátorů. Jinak je možné návrh zákona pohřbít, i když má podporu prosté většiny. A právě to se s jistotou stane domácí legislativě týkající se změny klimatu. Zajistit si 60 hlasů je náročný úkol.
Političtí analytici vědí, že hlasy budou záviset na ideologickém přesvědčení jednotlivých senátorů, na struktuře volebních výsledků v jednotlivých státech a na závislosti států na uhlí v porovnání s ostatními zdroji energie. Jedna analýza na základě těchto faktorů napočítala 50 pravděpodobných demokratických „pro“, 34 republikánských „proti“ a 16 hlasů prozatím ponechala ve hře. Deset z nejistých hlasů patří demokratům, zejména z uhelných států; dalších šest představují republikáni, kteří by snad mohli hlasovat v souladu s prezidentem a demokratickou většinou.
Až donedávna bylo mnoho lidí přesvědčeno, že skutečnými brzdami vyjednávání nad tématem změny klimatu budou Čína a Indie. Čína však ohlásila soubor významných iniciativ, na poli solární, větrné a jaderné energetiky a techniky zachytávání uhlíku, jejichž záměrem je snížit náročnost ekonomiky co do skleníkových plynů.
Indie, dlouho obávaný sabotér dohody, prohlásila, že je ochotná zavést významný národní akční plán, který ji navede na trajektorii udržitelné energie. Tyto činy posouvají USA pod čím dál větší tlak, aby jednaly. Skutečně se za situace, kdy rozvojové země projevují ochotu dospět k celosvětové dohodě, může Senát USA ukázat jako poslední velká světová brzda?
Obama má po ruce nástroje, jimiž může USA ve věci změny klimatu vtáhnout do hlavního světového proudu. Zaprvé dojednává postranní dohody se zdráhavými senátory, aby zmírnil hospodářské dopady na uhelné státy a zvýšil investice USA do výzkumu a vývoje a v posledku do zavádění čistých uhelných technologií.
Zadruhé Agentuře ochrany životního prostředí (EPA) může nařídit, aby na uhelné provozy a výrobce automobilů uvalila administrativní regulační opatření, i když Kongres USA novou legislativu neschválí. Administrativní cesta se může ukázat jako podstatnější než ta legislativní.
Politický provoz Senátu USA by neměl zamlžit obecnější skutečnost: Amerika koná nezodpovědně už od podpisu klimatické dohody v roce 1992. USA jsou světově největší a nejmocnější zemí, která nese jeden z největších dílů zodpovědnosti za dosavadní změnu klimatu, a přece jednají bez pocitu závazku – vůči svým občanům, vůči světu a budoucím generacím.
I senátoři z uhelných států by se měli stydět. Jistěže, jejich státy potřebují určitou zvláštní pomoc, leč úzkým zájmům by nemělo být dovoleno ohrožovat budoucnost naší planety. Je na čase, aby se USA vrátily do celosvětové rodiny.