3

Měly by se extremistické strany zakázat?

PRINCETON – Razie řecké vlády proti krajně pravicové straně Zlatý úsvit oživila palčivou otázku, u které už se zdálo, že s koncem studené války vymizela: existuje v liberálních demokraciích místo pro zjevně nedemokratické strany?

Liberální demokracie samozřejmě cítí ohrožení už od pádu komunismu v roce 1989 – avšak zejména ze strany zahraničních teroristů, kteří nemají sklon zakládat politické strany a vysedávat v parlamentech zmíněných zemí. Měly by se tedy extremistické strany, které se snaží soutěžit uvnitř demokratického rámce, postavit mimo zákon, anebo by takové omezení svobody projevu a sdružování podkopalo samotný tento rámec?

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order’s fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

Především je klíčové, aby se taková rozhodnutí svěřila nestranickým institucím, jako jsou ústavní soudy, a nikoliv politickým stranám, jejichž nejvyšší představitelé budou vždy cítit pokušení zakazovat vlastní konkurenty. Kroky proti Zlatému úsvitu jsou bohužel identifikovány především se zájmy tamní vlády a nejsou vnímány jako výsledek pečlivého nezávislého úsudku.

Sebeobrana demokracie se na povrchu jeví jako legitimní cíl. Jak uvedl soudce amerického Nejvyššího soudu Robert Jackson (který byl zároveň hlavním americkým žalobcem v Norimberku), ústava není „sebevražedný pakt“ – tento názor přitom souzní s přesvědčením izraelského právního vědce Aharona Baraka, který zdůraznil, že „občanská práva nejsou oltářem pro národní destrukci“.

Je-li však sebeobrany demokracie příliš, nemusí být nakonec co bránit. Pokud lidé opravdu chtějí s demokracií skoncovat, kdo je zastaví? Jak uvedl jiný soudce amerického Nejvyššího soudu Oliver Wendell Holmes, „budou-li moji spoluobčané chtít jít do pekla, pomůžu jim. Je to moje práce.“

Zdá se tedy, že zakazovat je pro demokracie špatné a nezakazovat také. Případně se zdá – řečeno vzletnějším jazykem nejvlivnějšího liberálního filozofa dvacátého století Johna Rawlse –, že jde o „praktické dilema, které samotná filozofie nedokáže vyřešit“.

Dějiny nenabízejí žádná jasná ponaučení, ačkoliv si mnozí lidé rádi namlouvají něco jiného. Při zpětném ohlédnutí se zdá zjevné, že kdyby se byla včas zakázala nacistická strana, možná by se podařilo zachránit Výmarskou republiku. Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels se po právoplatném nacistickém Machtergreifung (uchvácení moci) slavně holedbal: „Vždy zůstane jedním z nejlepších vtipů demokracie, že poskytla svým smrtelným nepřátelům prostředky, jimiž byla zničena.“

Zákaz by však možná nezastavil všeobecné rozčarování německého lidu z liberální demokracie a nějaký autoritářský režim by možná vznikl tak jako tak. Zatímco Spolková republika Německo zakázala v 50. letech neonacistickou a komunistickou stranu, některé státy – zejména v jižní a východní Evropě, kde začala být diktatura spojována s potlačováním plurality – si vzaly z prevence autoritářství právě opačné ponaučení. Je to jeden z důvodů, proč například Řecko nemá žádná právní ustanovení upravující zákaz činnosti stran.

Skutečnost, že se Řecko i přesto účinně snaží zničit Zlatý úsvit – parlament nedávno odhlasoval zmrazení financování této strany státem –, naznačuje, že většina demokracií bude nakonec chtít někde stanovit hranici. Kde přesně by se však tato hranice měla zakreslit?

Za prvé je důležité si uvědomit, že zmíněná hranice musí být jasně viditelná ještě předtím, než extremistické strany vůbec vzniknou. Má-li být zachována vláda zákona, nesmí sebeobrana demokracie působit svévolným nebo ad hoc dojmem. Kritéria případných zákazů by se tedy měla formulovat předem.

Jedním kritériem, které se jeví jako všeobecně akceptované, je používání, podněcování nebo přinejmenším schvalování násilí dotyčnou stranou – což byl evidentně případ Zlatého úsvitu a jeho role při útocích na přistěhovalce v Aténách. Menší konsensus již panuje v otázce stran, které podněcují nenávist a jsou odhodlané zničit základní demokratické principy – zejména proto, že mnoho extremistických stran v Evropě si dává velmi záležet na zdůrazňování, že ony nejsou proti demokracii a naopak bojují „za lid“.

Strany snažící se vyřazovat nebo pokořovat určitý segment tohoto „lidu“ – například zákonné přistěhovalce a jejich potomky –, však porušují základní demokratické principy. I kdyby se Zlatý úsvit – formou i obsahem neonacistická strana – neuchyloval k násilí, jeho extrémní protipřistěhovalecký postoj a jeho podněcování nenávisti právě ve chvílích obrovského sociálního a hospodářského neklidu by z něj činily jasného kandidáta zákazu.

Kritikové varují, že je to tenký led. Jakýkoliv nesouhlas s vládní imigrační politikou by například mohl být nakonec označen za „rasistický“, což by ve výsledku znamenalo omezení svobody projevu. Nezbytné je proto něco na způsob klasického amerického standardu – daný projev musí představovat „jasné a přítomné nebezpečí“ násilí. Okrajové strany, které nejsou spojené s politickým násilím a nepodněcují nenávist, by se pravděpodobně měly nechat na pokoji – jakkoliv nechutná může být jejich rétorika.

U stran majících blíže k převzetí moci je však situace jiná, i kdyby se jejich zákaz automaticky jevil jako nedemokratický (koneckonců už budou mít zástupce v parlamentech). V jednom slavném případu souhlasil Evropský soud pro lidská práva se zákazem turecké Strany blahobytu, přestože ta byla v té době důležitým členem vládní koalice.

Tvrzení, že zákazy dělají z lídrů extremistických stran mučedníky, je mýtus. Málokdo si dokáže vzpomenout, kdo stál v čele poválečných německých neonacistů a komunistů. Také to ovšem nebývá vždy tak, že strany hlavního proudu mohou omezit podporu extremistů tím, že selektivně převezmou jejich nářky a požadavky. Někdy tento přístup funguje a někdy ne; vždy je to však zahrávání si s ohněm.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Zákaz strany nemusí znamenat umlčení občanů, kteří cítí pokušení hlasovat pro extremisty. Jejich obavy by se měly vyslechnout a mělo by se o nich diskutovat; někdy je přitom nejlepší zkombinovat zákaz s obnovenou snahou o občanskou osvětu, například zdůrazněním, že řecké trable nezpůsobili přistěhovalci. Faktem je, že taková opatření mohou vyznít povýšeně – avšak podobné formy zapojování veřejnosti jsou jediným způsobem, jak zabránit tomu, aby boj proti extremismu vypadal stejně jako extremismus samotný.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.