0

Nultá hodina Německa

Osmý květen vždy oživuje vzpomínky na rok 1945, neboť pro mne byl konec války v Evropě skutečně nultou hodinou.

Když se v naší uličce na západním předměstí Berlína objevili první sovětští vojáci, věděli jsme, že ta velká jatka se blíží ke konci. Můj otec, který se účastnil odboje, se vrátí z braniborské věznice. Já se už nebudu muset ukrývat, jak jsem činil od svého propuštění z tábora pod správou gestapa na začátku února. Nějak začne nový život.

Nejprve ale nastal chaos. Nacisti byli pryč a okupační mocnosti ještě nezavedly žádnou administrativu. Všichni jsme se vydali plenit místní obchody; dodnes mám útlé svazky romantické poezie, jež si moje šestnáctiletá maličkost odnesla z knihkupectví. Okupační vojáci začali řádit jako tajfun. Nikde nebyly potraviny. Mého otce vyvedli z vězení a převezli rovnou do centra Berlína, kde mu bylo řečeno, že má zřídit úřad pro dodávky elektřiny pro Berlín – šlo o úkol, který bylo nutno splnit doslova z ničeho. Po jistý čas nebyla elektřina, doprava ani žádný organizovaný život.

Byla to porážka, nebo osvobození? Pro Němce nebylo snadné na tuto otázku odpovědět, ačkoliv naše rodina byla nesporně ve všech smyslech osvobozena. Otázkou tehdy bylo: osvobozeni k čemu? Kam odtud budeme směřovat?