Nultá hodina Německa

Osmý květen vždy oživuje vzpomínky na rok 1945, neboť pro mne byl konec války v Evropě skutečně nultou hodinou.

Když se v naší uličce na západním předměstí Berlína objevili první sovětští vojáci, věděli jsme, že ta velká jatka se blíží ke konci. Můj otec, který se účastnil odboje, se vrátí z braniborské věznice. Já se už nebudu muset ukrývat, jak jsem činil od svého propuštění z tábora pod správou gestapa na začátku února. Nějak začne nový život.

Nejprve ale nastal chaos. Nacisti byli pryč a okupační mocnosti ještě nezavedly žádnou administrativu. Všichni jsme se vydali plenit místní obchody; dodnes mám útlé svazky romantické poezie, jež si moje šestnáctiletá maličkost odnesla z knihkupectví. Okupační vojáci začali řádit jako tajfun. Nikde nebyly potraviny. Mého otce vyvedli z vězení a převezli rovnou do centra Berlína, kde mu bylo řečeno, že má zřídit úřad pro dodávky elektřiny pro Berlín – šlo o úkol, který bylo nutno splnit doslova z ničeho. Po jistý čas nebyla elektřina, doprava ani žádný organizovaný život.

https://prosyn.org/I1RbAG9cs