0

Spravedlivé smlouvy pro chudé země

Řada zemí v Latinské Americe, Africe, východní Evropě i jinde ruší smlouvy s nadnárodními společnostmi (MNE) nebo o nich znovu vyjednává, přičemž další země je pravděpodobně budou následovat. Náklady mohou být vysoké. Vlády sice mohou vyjednat lepší podmínky, ale stejně tak se mohou zaplést do mezinárodních investičních sporů a odradit další investory. Renegociace (opětovná jednání) znamenají pro firmy nejistotu a možné přerušení výroby a příjmů.

K renegociacím mohou vést výrazné přesuny moci (obvykle v důsledku změněných cen komodit) a ideologie, případně změny v ekonomice projektů, zvláště pokud se jedná o velké investice do přírodních zdrojů a infrastruktury. Často však bývá důvodem skutečnost, že hostitelská země pokládá určitý kontrakt za nefér.

„Férovost“ je sice subjektivní pojem, avšak v některých případech nemusela mít hostitelská země potřebné odborné znalosti, aby vyjednala nejlepší možnou dohodu – často k tomu dochází při jednání MNE s nejméně rozvinutými zeměmi (s 50 nejchudšími státy světa, z nichž většina leží v subsaharské Africe). Do této kategorie pravděpodobně alespoň částečně spadá smlouva mezi Mittalem a Libérií z roku 2005 (která byla loni renegociována) a nejrůznější kontrakty s Kongem, případně i některé dohody uzavřené v zemích bývalého Sovětského svazu.

Předpokládejme, že je třeba dojednat kontrakt na těžbu ropy nebo mědi v objemu 500 milionů dolarů. Do takové zakázky se pravděpodobně zapojí některá čelní MNE, jež může na místo vyslat vyjednávací tým skládající se ze špičkových právníků, geologů a finančních analytiků, kteří rozumějí například vztahům mezi daněmi a licenčními poplatky a dokážou je patřičným jazykem formulovat. Hostitelská země naopak takový tým sestavit nedokáže. Možná ani neví, co má vlastně požadovat.