14

Přímá demokracie a brexit

PRINCETON – Jakou roli by měla hrát v demokracii referenda? Tato otázka se stala relevantnější než kdykoliv dříve po referendu o „brexitu“ ve Velké Británii, v němž voliči poměrem hlasů 52% ku 48% rozhodli o vystoupení země z Evropské unie – a postarali se o náhlý konec politické kariéry premiéra Davida Camerona.

Odpůrci brexitu od té doby naznačují, že jelikož referenda nemají v Británii žádné ústavní zakotvení a konečné rozhodnutí musí učinit parlament, měl by se výsledek všelidového hlasování ignorovat. Mají pravdu?

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order’s fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

Bez ohledu na to, co si myslíme o vystoupení Británie z EU, si můžeme položit dvě další otázky, jednu všeobecnou a jednu týkající se konkrétně brexitu. Za prvé: do jaké míry by měli mít občané demokratické země možnost rozhodovat přímo v referendu, a nikoliv prostřednictvím svých volených zástupců? A za druhé konkrétněji: měli by se britští zákonodárci cítit vázáni výsledkem referenda z 23. června?

Pokud jde o obecnou otázku, nejsilnějším argumentem pro přímou demokracii je tvrzení, že vyvěrá ze samotné ideje demokracie a podléhá jen omezení realizovatelnosti. V dřívějších dobách mohly být malé městské státy přímými demokraciemi; ve větších zemích však bylo vzhledem k pomalé komunikaci nezbytné volit zástupce, kteří rozhodovali o mnoha otázkách, o nichž bylo potřeba diskutovat a hlasovat.

Dnes, kdy se tyto debaty mohou vést v novinách, v televizi či na internetu, se zmíněnou překážku podařilo překonat a přímá demokracie by podle této názorové školy měla být „základním nastavením“ nebo by se přinejmenším měla využívat častěji. Dnes dostupné technologie umožňují úplné zrušení zastupitelské demokracie a poskytnutí hlasu každému občanovi v každé otázce, o které dnes zákonodárné sbory rozhodují. Nebyl by právě toto způsob, jak nejvěrněji aplikovat demokratický ideál, že každý občan má mít stejný hlas?

Existuje i jeden praktičtější argument pro přímou demokracii: funguje jako bariéra vlivu peněz na výsledek. Za peníze si v ní lze samozřejmě stále koupit reklamu, ale už si nelze koupit zákonodárce, jak se často děje v zastupitelských demokraciích. Například ve Spojených státech zemědělská lobby komplikuje přesvědčování Kongresu či státních zákonodárných sborů, aby schválily zákony na ochranu zvířat, které by zmírnily alespoň nejextrémnější formy omezování pohybu dobytka. Když však Kalifornie uspořádala v roce 2008 referendum o otázce, zda by všechna zemědělská zvířata měla mít prostor k tomu, aby se otočila a protáhla si končetiny, 63% hlasujících toto opatření podpořilo.

Kalifornský zákon o zemědělských zvířatech představuje jeden z nejlepších příkladů využití referenda k překonání překážek a dosažení žádoucího – a požadovaného – výsledku. Kalifornie však zároveň nabízí jeden z nejčítankovějších příkladů, jak je riskantní umožnit voličům, aby rozhodovali o otázkách bez plné znalosti ekonomických dopadů jejich výsledku.

V roce 1978 schválili kalifornští voliči Návrh č. 13, který snížil daně z nemovitosti, omezil jejich budoucí růst a zároveň podmínil jakékoliv zvýšení státních daní nebo státních příjmů získáním dvoutřetinové většiny v obou komorách kalifornského zákonodárného sboru. Výsledkem byl podle mnoha lidí nedostatek prostředků k udržení kvality státních služeb včetně kdysi špičkového školství.

Hlubší otázka ovšem zní, zda vůbec chceme být tak demokratičtí, jak přímá demokracie umožňuje. Neslavnější přívrženec zastupitelské demokracie by řekl, že nikoliv.

V roce 1774 oznámil Edmund Burke, který byl krátce předtím zvolen do parlamentu za Bristol, svým voličům, že jejich přání sice pro něj budou mít obrovskou váhu a jejich názory se u něj budou těšit značnému respektu, avšak on pro ně neobětuje své nestranné mínění, zralý úsudek ani osvícené svědomí. „Váš zástupce je vám povinován,“ prohlásil v často citovaném výroku, „nejen svou pracovitostí, ale i svým úsudkem; a pokud ho obětuje vašim názorům, pak vám neslouží, ale zrazuje vás.“

Burke byl konzervativec, jehož neochvějný názor, že je povinností volených zástupců řídit se vlastním úsudkem, pramenil z přesvědčení, že volení zástupci budou pravděpodobně informovanější a moudřejší než jejich voliči, a proto omezí jejich výstřelky. Po referendu o brexitu se tento názor jeví jako opodstatněnější.

Faktorem, jenž pravděpodobně představoval nejvýraznější dělicí čáru hlasování, bylo dosažené vzdělání. Pouze 29% voličů s univerzitním diplomem hlasovalo ve prospěch vystoupení z EU. Jeví se jako žádoucí, aby u tak složitých otázek, jako je brexit, měli lidé s většími znalostmi při rozhodování větší slovo, a jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je poskytnout možnost nezávislé volby parlamentním zástupcům.

Na konkrétní otázku, co by měli britští poslanci s ohledem na výsledek referenda udělat, by Burke odpověděl, že by měli hlasovat v souladu se svým nestranným míněním, zralým úsudkem a osvíceným svědomím. Pokud to učiní, Británie v EU zůstane.

Burkeova argumentace však nepředstavuje alternativu pro Camerona, protože Burke by především nikdy nevypsal referendum a Cameron, který tak učinil ve snaze utišit vzpouru ve své Konzervativní straně, dnes nemůže věrohodně tvrdit, že referendum mělo mít jen poradní charakter. Vedl sice kampaň za setrvání v EU, avšak on i ti, kdo při vypisování referenda stáli po jeho boku, musí respektovat výsledek.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Jiní poslanci však takto vázáni nejsou. Poradit se s veřejností je dobrá věc. Možná by se to mělo dělat častěji (a nevyžadovalo by to tak drahou proceduru jako britské referendum). Zda je ovšem nutné závazně akceptovat verdikt relativně těsné většiny voličů (z nichž většina byla o otázce předložené k hlasování méně informovaná než průměrný občan), to je úplně jiná otázka.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.