21

Past empatie

PRINCETON – Krátce po zvolení prezidentem Spojených států Barack Obama řekl mladé dívce: „Nemáme dnes ve světě dostatek empatie a je na vaší generaci, aby to změnila.“ Obama vyjádřil široce rozšířený názor, takže titul nové knihy Against Empathy (Proti empatii) psychologa Yaleovy univerzity Paula Blooma šokuje. Jak někdo může vystupovat proti tomu, co nám umožňuje obléci kůži někoho jiného a pocítit, co cítí on?

Abychom si na tuto otázku odpověděli, můžeme si položit jinou: Pro koho bychom měli mít empatii? Zatímco Obamu se chystá vystřídat Donald Trump, analytici nadnášejí, že Hillary Clintonová minulý měsíc prohrála volby, protože jí scházela empatie s bílými Američany, zejména s voliči v Rezavém pásu, kteří prahnou po dnech, kdy země byla výrobní mocností. Problém je, že empatie s americkými pracujícími je v rozporu s empatií pro pracující v Mexiku a Číně, kteří by na tom bez práce byli ještě hůř než jejich americké protějšky.

Díky empatii jsme milejší k lidem, do nichž se empaticky vcítíme. To je sice pěkné, ale má to i svou temnou stránku. Trump v projevech během kampaně využíval tragické vraždy Kate Steinle, kterou spáchal přistěhovalec bez papírů, k rozdmýchávání podpory pro své politiky namířené proti imigrantům. Podobně živé vylíčení přistěhovalců bez papírů, kteří zachránili život cizímu člověku, samozřejmě nenabízel, přestože o takových případech se psalo.

Zvířata s velkýma kulatýma očima jako malí tuleni vzbuzují víc empatie než kuřata, jimž způsobujeme nezměrně víc utrpení. Lidé se mohou zdráhat „ubližovat“ robotům, o nichž vědí, že nemohou vůbec nic cítit. Na druhou stranu ryby – studené, slizké a neschopné křičet – vzbuzují pramálo soucitu, přestože jak uvádí Jonathan Balcombe v knize What a Fish Knows, existuje řada důkazů, že cítí bolest stejně jako ptáci a savci.

Rovněž empatie k hrstce dětí, jimž ublížily vakcíny, ať skutečně či jen domněle, velkou měrou vyvolává všeobecný odpor k očkování dětí proti nebezpečným chorobám. Miliony rodičů proto nenechají očkovat své potomky a stovky dětí onemocní, takže jich je nemocí postiženo, občas fatálně, mnohem víc než negativními důsledky vakcíny.

Vlivem empatie jednáme nespravedlivě. Účastníci jistého experimentu vyslechli rozhovor se smrtelně nemocným dítětem. Některým bylo řečeno, aby byli co nejobjektivnější, kdežto jiným, aby si představovali, co dítě cítí. Všem pak byla položena otázka, jestli chtějí posunout dítě nahoru v seznamu čekatelů na léčbu, před ostatní děti, u nichž byla určena vyšší priorita. Tři čtvrtiny těch, kdo si představovali, co dítě cítí, vznesli takový požadavek, oproti pouhé třetině těch, kdo měli pokyn snažit se být objektivní.

 „Jedno úmrtí je tragédie, milion je statistika.“ Jestliže empatie v nás vzbuzuje náklonnost k jedincům, velké počty otupují pocity, které bychom měli mít. Oregonská neziskovka Decision Research nedávno zřídila web ArithmeticofCompassion.org, s cílem posílit naši schopnost sdělovat informace o rozsáhlých problémech, aniž bychom vyvolávali vznik „početní otupělosti“. Ve věku, kdy se virálně šíří barvité osobní příběhy a ovlivňují veřejnou politiku, člověk stěží vymyslí něco důležitějšího než pomoci všem chápat širší souvislosti.

Být proti empatii neznamená být proti soucitu. V jedné z nejzajímavějších částí knihy Against Empathy Bloom popisuje, jak se poučil o rozdílech mezi empatií a soucitem od Matthieua Ricarda, buddhistického mnicha, občas přezdívaného „nejšťastnější člověk na Zemi“. Když neurovědkyně Tania Singerová (nejsme příbuzní) požádala Ricarda, aby se během snímkování jeho mozku věnoval „meditaci soucitu,“ udivilo ji, že nevidí žádnou aktivitu v oblastech jeho mozku, které jsou obvykle činné, když se lidé vcítí do bolesti druhého. Ricard se na požádání dokázal empaticky vcítit do bolesti ostatních, ale považoval to za nepříjemné a vysilující; meditaci soucitu naproti tomu popsal jako „hřejivý pozitivní stav související se silnou prosociální motivací“.

Singerová také vycvičila nemeditující osoby v uskutečňování meditace soucitu tím, že budou vlídně přemýšlet o řadě lidí, přičemž začnou od někoho, kdo je jim blízký, a budou postupovat dál až k cizím lidem. Takový výcvik může vést k vlídnějšímu chování.

Meditace soucitu má blízko k tomu, co se občas nazývá „kognitivní empatií,“ protože zahrnuje naše smýšlení o ostatních a pochopení pro ně, nikoli naše pocity. To nás přivádí k závěrečnému důležitému poselství Bloomovy knihy: způsob, jímž psychologie postupuje, ji přivedla k bagatelizaci úlohy rozumu v našich životech.

Když badatelé dokládají, že naše domněle pečlivě uvážená rozhodnutí a postoje mohou ovlivnit bezvýznamné faktory jako barva zdi, vůně v místnosti nebo přítomnost dávkovače dezinfekce na ruce, jejich zjištění se publikují v psychologických časopisech, a mohou dokonce proniknout na přední stránky populárních médií. Výzkum dokládající, že se lidé rozhodují na základě relevantních důkazů, je mnohem těžší publikovat, natož s ním získat publicitu. Psychologii je tedy vlastní předpojatost proti názoru, že se rozhodujeme rozumně.

Bloomův pozitivnější náhled na úlohu rozumu odpovídá tomu, co pokládám za správné pochopení etiky. Empatie a další emoce nás často motivují dělat, co je správné, ale je neméně pravděpodobné, že nás motivují dělat, co je špatné. V etickém rozhodování hraje stěžejní roli naše schopnost rozumně uvažovat.

Z angličtiny přeložil David Daduč