0

Zločinné geny?

Mohou geny predisponovat lidského jedince ke zločinu? V Americe začali někteří právníci takovou „genetickou obhajobu“ využívat jako polehčující okolnost v případech usvědčených vrahů. Existují geny způsobující náchylnost k alkoholismu? Nebo geny, díky nimž je člověk homosexuální, věřící, se sklonem k rozvodům, či dokonce geny, které určují, jak lidé hlasují ve volbách? Věříte-li tvrzením vědců, kteří si říkají „behaviorální genetikové“, pak mnohé aspekty lidského chování budou vskutku podloženy našimi geny.

Podobná tvrzení mají za sebou dlouhou a pochybnou minulost, jež sahá až na samý počátek dvacátého století, do viktoriánské Anglie – k eugenickému hnutí a jejímu uznávanému „otci“ Francisi Galtonovi. Ale ať už je to s dřívějšími výstředními tvrzeními a společenskými zločiny hnutí eugeniků – např. nucenou sterilizací tisíců lidí (převážně žen) v Evropě a Spojených státech – jakkoli, dnes je vše prý jinak. Dnes jsou prý jejich tvrzení podepřena novými poznatky skutečné molekulární vědy, genetiky.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Mnohé rodiny pochopitelně mají své sociální problémy; naše společnosti nejsou rovnostářské; lidé žijící v chudobě budou nejspíše vychovávat děti, které rovněž budou žít v chudobě. Proto ale ještě chudoba není geneticky podmíněna. A podobně děti bohatých jednou zdědí bohatství svých rodičů, ale zde jde o sociální, nikoli genetickou dědičnost.

Oddělit vliv genů a vnějších podmínek během dlouhého, komplexního průběhu lidského vývoje je nesmírně obtížné – opravdu nelze nikdy s jistotou o nikom říci, že x procent jisté stránky jeho charakteru je genetických a y podmíněných okolím. Oba vlivy jsou v průběhu oněch mnoha let, během kterých sami sebe stavíme ze surového materiálu našich genů a našeho okolí, nerozlučně spjaty. Genetikové se pak snaží zjistit, nakolik lze odchylky u jistého znaku v rámci celé populace přisoudit genům a zda některé určité geny hrají při vzniku tohoto znaku roli.

Toto lze provádět u chorob, kde je diagnóza relativně jednoznačná a kde má tento stav na svědomí jediný abnormální gen (vhodným příkladem může být Huntingtonova choroba). To jsme ale daleko od tvrzení, že ten a ten gen má na svědomí náchylnost k alkoholismu nebo zločinnosti. Geny nepochybně utvářejí naše chování, ale toto chování je hluboce formováno vývojem, kulturou, společenským prostředím a dokonce technologiemi. Nelze v žádném případě hovořit o genech, jež by „předurčovaly“ jakýkoli komplexní aspekt lidského myšlení či konání.

Například „agrese“. Tímto slovem označujeme mnoho různých typů chování. Hovoříme o agresivních obchodnících nebo agresivní chirurgii – a to v kladném slova smyslu. Hovoříme ale také o agresivním chování mužů vůči jejich partnerkám a dětem, o agresivních střetech mezi fotbalovými fanoušky nebo mezi policisty a demonstranty. Hovoříme rovněž o agresivním vedení války. Jsou toto všechno projevy stejného „stavu“?

Celou věc dále komplikuje fakt, že stejný čin, který mají na svědomí stejné geny, svaly, atd. lze vnímat jako zločinnou agresi i jako konání povinnosti. Vezměme příklad britského vojáka Lee Clegga, který během služby v Severním Irsku zastřelil mladistvého řidiče, protože se jeho auto na vojákovu výzvu nezastavilo u bezpečnostní kontroly. Clegg byl odsouzen za vraždu, ale podařilo se mu rozsudek zrušit a nakonec byl zpět přijat do armády a dokonce povýšen. Má tedy Clegg geny na kriminální agresi anebo je dobrý voják? Je-li tento „agresivní fenotyp“ tak uboze definován, jak můžeme chtít studovat jeho genetiku?

Naneštěstí tento případ mnohým nezabránil, aby se o to dále pokoušeli. Dokládá to vědecký referát, který v roce 1993 v časopise Science publikoval tým vedený Hanem Brunnerem. Studie popisuje holandskou rodinu, jejíž někteří muži měli být abnormálně násilní. Konkrétně osm mužů „žijících na různých místech země v různé době v rámci tři generací vykazovalo ‚abnormální behaviorální fenotyp‘“. Typy chování zahrnovaly „výbuchy agrese, žhářství, pokus o znásilnění a exhibicionismus“. Lze opravdu tak rozdílné typy chování pojmout pod jedinou hlavičkou agrese?

Podobné tvrzení – pokud by bylo vysloveno v kontextu studie nečlověčího, zvířecího chování – by vědcům nikdy nemohlo stačit. Brunnerova studie nicméně se značnou publicitou vyšla v jednom z nejprestižnějších světových vědeckých časopisů.

Mnoho pozornosti bylo věnováno tomu, jak každý z těchto „násilných“ jedinců v sobě kromě jiného nosil mutaci v genovém kódování enzymu monoaminoxydáza (MAOA). Mohla tato mutace být „příčinou“ jejich údajného násilnictví?

Brunner později popřel přímou spojitost a distancoval se od názorů veřejnosti, že jeho pracovní skupina objevila „gen agrese“. Studie je ovšem dnes hojně citována a to, co v jejím názvu bylo označováno jako „abnormální“ se dnes stává „agresivním chováním“. A tak dva roky po Brunnerově článku vyšel v Science jiný článek o myších, kterým chybí enzym monoamidoxydáza A, pod titulem „Agresivní chování“.

Jeho autoři, na prvním místě francouzský tým v čele s Olivierem Casesem, v něm popsali, jak mláďata myší vykazovala „chvění, potíže se stáním a bázlivost… zběsilé běhání a vrávorání… (neklidný) spánek, sklon k pokousání experimentátora, shrbený postoj…“. Ze všech těchto znaků narušeného vývoje autoři v názvu své studie vyzdvihli jen agresi a v závěru vyvodili, že tyto výsledky „podporují myšlenku, že obzvláště agresivní chování několika málo lidských jedinců mužského pohlaví s deficitem MAOA… je přímějším důsledkem nedostatku MAO“.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Takový důkaz, jakkoli slabý, se stal součástí výzbroje, kterou ve své činnosti používá například americká Federální iniciativa proti násilí, jejímž cílem je odhalovat děti z chudinských částí velkoměst, u nichž existuje „riziko“, že se stanou násilníky následkem předurčujících biochemických nebo genetických faktorů. Tento program, iniciovaný bývalým ředitelem amerického Národního ústavu pro duševní zdraví Frederickem Goodwinem, se zprvu setkal s nevolí z důvodu jeho potenciálně rasistických podtextů – tj. opakované odvolávání se na „exponovanou chudinskou mládež ve městech“. Nedlouho poté Goodwin funkci ředitele opustil a návrhy na svolání schůze, kde by se o jeho tezích diskutovalo, byly několikrát zamítnuty. Přesto však v Chicagu a jiných velkých městech některé polohy tohoto vědeckého programu pokračují.

Varovných příkladů „agresivních genů“ bychom mohli předložit spousty ve vztahu k mnoha dalším teoriím, jež se snaží vysvětlovat genetické kořeny abnormálního nebo nežádoucího lidského chování. Tyto teorie jsou šlágrem novinových titulků a ovlivňují iniciativy ke změně sociální politiky. Ovšem nekritické pokusy aplikovat biologickou vědu na zákonodárství o lidském bytí nás – nebudeme-li obezřetní – mohou přivést zpět k temným dnům eugeniky.