1

Již brzy: kapitalismus 3.0

CAMBRIDGE ­– Kapitalismus se zmítá v bolestech své nejtěžší krize za posledních mnoho desetiletí. Kombinace hluboké recese, globálních ekonomických zmatků a faktického zestátnění rozsáhlých částí finančního sektoru v nejrozvinutějších ekonomikách světa hluboce narušila rovnováhu mezi trhy a státy. Lze se jen dohadovat, kde se nastolí rovnováha nová.

Ti, kdo předpovídají zánik kapitalismu, se však musí srovnat s jedním důležitým historickým faktem: totiž že kapitalismus má téměř neomezenou schopnost sebetransformace. Díky své tvárnosti překonal v průběhu staletí periodické krize a přežil veškeré kritiky, Karlem Marxem počínaje. Skutečná otázka tedy nezní, zda kapitalismus dokáže přežít – dokáže –, nýbrž zda nejvyšší světoví představitelé prokážou vůdcovské schopnosti potřebné k tomu, aby ho po překonání současných nesnází posunuli do další fáze.

V uvolňování kolektivní energie lidských společenství se kapitalismu nic nevyrovná. Proto jsou všechny prosperující společnosti kapitalistické v širším významu tohoto slova: organizují se kolem soukromého majetku a umožňují trhům hrát významnější roli při alokaci zdrojů a stanovování ekonomických odměn. Zádrhel spočívá v tom, že ani vlastnická práva, ani trhy nemohou samy o sobě fungovat. Vyžadují podporu dalších společenských institucí.

Majetková práva se tedy opírají o soudy a vymáhání zákona, zatímco trhy jsou závislé na regulačních orgánech, které drží na uzdě zneužívání a napravují jejich selhání. Na politické úrovni vyžaduje kapitalismus kompenzační a transferové mechanismy, které činí jeho výsledky přijatelnými. Jak současná krize znovu ukázala, neobejde se kapitalismus bez stabilizačních opatření, jako jsou věřitel poslední instance nebo proticyklická fiskální politika. Jinými slovy není kapitalismus sebetvořivý, sebeudržitelný, seberegulující se ani sebestabilizující se.