AUSTIN – Život ve městě vás promění v kanibala. Tak alespoň zněla oblíbená metafora Jeana-Jacquese Rousseaua, který pokládal města za semeniště lidské zkaženosti. Rousseau byl o zlovolných efektech urbanizace natolik přesvědčený, že by prý „raději viděl, jak se lidé pasou na louce, než aby se navzájem požírali ve městech“. Urbanizace otupuje lidi vůči utrpení venkova, a jak se lidé z měst seskupují, zakrňuje jejich schopnost soucitu s ostatními. Měšťané se pak stávají lidmi, kteří jsou ochotni obětovat jeden druhého, aby uspokojili vlastní choutky: jinými slovy kanibaly.
Rousseauova obava, že města podněcují své obyvatele k prosazování vlastních zájmů na úkor ostatních, je dnes stejně relevantní jako v osmnáctém století. A nikde to neplatí více než v potravinářském systému.
Stejně dlouho jako města samotná existují i strategie jejich nasycení. Ve Velké Británii vytvořilo hnutí za přidělování parcel během průmyslové revoluce systém, jenž poskytoval chudým pracujícím přístup k pozemkům určeným k pěstování ovoce a zeleniny. Dnes tyto městské zahrádky zůstávají oblíbeným prostředkem obživy pro obyvatele britských měst; podobnou parcelu má odhadem 350 000 lidí a dalších 800 000 si ji přeje.
Na celém světě si města uvědomují význam městského zemědělství, a zejména městské agroekologie, která pomocí biologické diverzity – nikoliv chemických vstupů – zkvalitňuje půdu, zvyšuje výnosy plodin a hospodaří s vodou. Městské oblasti od Říma po São Paolo podporují agroekologii, aby se lépe vypořádaly se zdravotnickými krizemi, klimatickými změnami a chudobou.
Pokud jste nikdy o tomto typu farmaření neslyšeli, pak by vám pozorná četba Rousseaua mohla vysvětlit důvod: ohrožuje totiž bohatství, které hromadí městské elity.
Rousseau předvídal, kde a jak dochází k rozvratu demokracie: „Jsou-li města škodlivá, pak hlavní města o to víc,“ napsal kdysi. „Hlavní město je propastí, kam téměř celý národ chodí ztratit morálku, zákony, odvahu a svobodu.“ V kontextu potravin jsou dnes hlavní města místem, kde se vynakládají peníze na to, aby se místním vládám zabránilo chránit občany.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Vezměme si lobbistickou kampaň potravinářského průmyslu před nedávnými kongresovými volbami ve Spojených státech. Ve státě Washington vynaložily společnosti Coca-Cola Company, PepsiCo a Keurig Dr Pepper přes 20 milionů dolarů na vyvolání referenda, které by městům zabránilo zvýšit daně na potraviny – včetně nápojů slazených cukrem, o nichž je známo, že zvyšují riziko cukrovky typu 2. Iniciativa prošla, a přestože v Seattlu byla současná daň ze sodovky z této iniciativy vyňata, dalším velkým městům se podobný krok nepodaří. Aby tedy účty za potraviny zůstaly nízké a zisky potravinářského průmyslu vysoké, podařilo se obyvatele státu Washington přesvědčit, aby obětovali jeden druhého.
Nejsou sami. Během posledních deseti let schválilo 12 amerických států legislativu, která brání místním samosprávám řešit krizi veřejného zdraví v důsledku konzumace průmyslově zpracovaných potravin, a nejméně 26 států schválilo zákony chránící potravinářské firmy před žalobami kvůli nemocím způsobeným nevhodnou stravou. Ačkoliv si někteří politici uvědomují, že potravinářský průmysl napodobuje taktiku velkých tabákových firem, Rousseau předpověděl i jeden obecnější trend: bohatství měst je neslučitelné s veřejnou svobodou.
Když Korsičané požádali v 60. letech 18. století Rousseaua o radu při psaní ústavy, doporučil jim, aby zůstali sedláky. „Zemědělský lid by nikdy neměl bažit po zahálce velkých měst a závidět lenochům, kteří je obývají,“ nabádal. „Obchod vytváří bohatství, ale zemědělství zajišťuje svobodu. Možná si řeknete, že by bylo lepší mít bohatství i svobodu, leč ty se spolu neslučují.“
Jistě, Rousseauův neoblomný antiurbanismus dávno zastaral. Jedním z důvodů, proč moderní potravinářský průmysl tak agresivně prosazuje své produkty, je právě skutečnost, že se města stala motory pokrokových změn. Ne prezidenti, ale spíše starostové si uvědomují, že zajištění zdravého potravinářského systému si žádá vykořenění systému nezdravého. Stále větší počet místních vlád se hlásí ke snahám, jako je Milánský pakt politiky městských potravin, jenž podněcuje nové přístupy k řešení otázky hladu, ekologických rizik a trvalé udržitelnosti.
Rousseau však má stále pravdu v jiném smyslu: politická řešení nemohou fungovat bez politiky a největší překážku nasycení zítřejších velkoměst představují problémy, které vytváří koncentrované bohatství. Městský a venkovský hlad jsou produkty chudoby a chudoba je důsledkem moderních potravinářských systémů. V USA se sedm z deseti nejhůře placených zaměstnání nachází v potravinářském průmyslu, přestože firmy tvořící jeho součást vykazují rekordní zisky.
Budoucí velká města nenasytíme tím, že budeme obdělávat více půdy. Spíše musíme odstranit Rousseauův sociální „kanibalismus“. To znamená pěstovat solidaritu s lidmi, které dnešní potravinářský systém poškozuje nejvíce, a využít sdíleného rozhořčení z rostoucího počtu podvyživených a špatně živených lidí ke společnému postupu za opravdovou změnu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The US retirement system is failing American workers. But after decades of pushing fake fixes – especially forcing people to work longer – US policymakers have an opportunity to make real progress in bolstering Americans' economic security in old age.
proposes a Grey New Deal that would boost economic security for all US workers in old age.
From a long list of criminal indictments to unfavorable voter demographics, there is plenty standing between presumptive GOP nominee Donald Trump and a second term in the White House. But a Trump victory in the November election remains a distinct possibility – and a cause for serious economic concern.
Contrary to what former US President Donald Trump would have the American public believe, no president enjoys absolute immunity from criminal prosecution. To suggest otherwise is to reject a bedrock principle of American democracy: the president is not a monarch.
explains why the US Supreme Court must reject the former president's claim to immunity from prosecution.
AUSTIN – Život ve městě vás promění v kanibala. Tak alespoň zněla oblíbená metafora Jeana-Jacquese Rousseaua, který pokládal města za semeniště lidské zkaženosti. Rousseau byl o zlovolných efektech urbanizace natolik přesvědčený, že by prý „raději viděl, jak se lidé pasou na louce, než aby se navzájem požírali ve městech“. Urbanizace otupuje lidi vůči utrpení venkova, a jak se lidé z měst seskupují, zakrňuje jejich schopnost soucitu s ostatními. Měšťané se pak stávají lidmi, kteří jsou ochotni obětovat jeden druhého, aby uspokojili vlastní choutky: jinými slovy kanibaly.
Rousseauova obava, že města podněcují své obyvatele k prosazování vlastních zájmů na úkor ostatních, je dnes stejně relevantní jako v osmnáctém století. A nikde to neplatí více než v potravinářském systému.
Stejně dlouho jako města samotná existují i strategie jejich nasycení. Ve Velké Británii vytvořilo hnutí za přidělování parcel během průmyslové revoluce systém, jenž poskytoval chudým pracujícím přístup k pozemkům určeným k pěstování ovoce a zeleniny. Dnes tyto městské zahrádky zůstávají oblíbeným prostředkem obživy pro obyvatele britských měst; podobnou parcelu má odhadem 350 000 lidí a dalších 800 000 si ji přeje.
Na celém světě si města uvědomují význam městského zemědělství, a zejména městské agroekologie, která pomocí biologické diverzity – nikoliv chemických vstupů – zkvalitňuje půdu, zvyšuje výnosy plodin a hospodaří s vodou. Městské oblasti od Říma po São Paolo podporují agroekologii, aby se lépe vypořádaly se zdravotnickými krizemi, klimatickými změnami a chudobou.
Pokud jste nikdy o tomto typu farmaření neslyšeli, pak by vám pozorná četba Rousseaua mohla vysvětlit důvod: ohrožuje totiž bohatství, které hromadí městské elity.
Rousseau předvídal, kde a jak dochází k rozvratu demokracie: „Jsou-li města škodlivá, pak hlavní města o to víc,“ napsal kdysi. „Hlavní město je propastí, kam téměř celý národ chodí ztratit morálku, zákony, odvahu a svobodu.“ V kontextu potravin jsou dnes hlavní města místem, kde se vynakládají peníze na to, aby se místním vládám zabránilo chránit občany.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Vezměme si lobbistickou kampaň potravinářského průmyslu před nedávnými kongresovými volbami ve Spojených státech. Ve státě Washington vynaložily společnosti Coca-Cola Company, PepsiCo a Keurig Dr Pepper přes 20 milionů dolarů na vyvolání referenda, které by městům zabránilo zvýšit daně na potraviny – včetně nápojů slazených cukrem, o nichž je známo, že zvyšují riziko cukrovky typu 2. Iniciativa prošla, a přestože v Seattlu byla současná daň ze sodovky z této iniciativy vyňata, dalším velkým městům se podobný krok nepodaří. Aby tedy účty za potraviny zůstaly nízké a zisky potravinářského průmyslu vysoké, podařilo se obyvatele státu Washington přesvědčit, aby obětovali jeden druhého.
Nejsou sami. Během posledních deseti let schválilo 12 amerických států legislativu, která brání místním samosprávám řešit krizi veřejného zdraví v důsledku konzumace průmyslově zpracovaných potravin, a nejméně 26 států schválilo zákony chránící potravinářské firmy před žalobami kvůli nemocím způsobeným nevhodnou stravou. Ačkoliv si někteří politici uvědomují, že potravinářský průmysl napodobuje taktiku velkých tabákových firem, Rousseau předpověděl i jeden obecnější trend: bohatství měst je neslučitelné s veřejnou svobodou.
Když Korsičané požádali v 60. letech 18. století Rousseaua o radu při psaní ústavy, doporučil jim, aby zůstali sedláky. „Zemědělský lid by nikdy neměl bažit po zahálce velkých měst a závidět lenochům, kteří je obývají,“ nabádal. „Obchod vytváří bohatství, ale zemědělství zajišťuje svobodu. Možná si řeknete, že by bylo lepší mít bohatství i svobodu, leč ty se spolu neslučují.“
Jistě, Rousseauův neoblomný antiurbanismus dávno zastaral. Jedním z důvodů, proč moderní potravinářský průmysl tak agresivně prosazuje své produkty, je právě skutečnost, že se města stala motory pokrokových změn. Ne prezidenti, ale spíše starostové si uvědomují, že zajištění zdravého potravinářského systému si žádá vykořenění systému nezdravého. Stále větší počet místních vlád se hlásí ke snahám, jako je Milánský pakt politiky městských potravin, jenž podněcuje nové přístupy k řešení otázky hladu, ekologických rizik a trvalé udržitelnosti.
Rousseau však má stále pravdu v jiném smyslu: politická řešení nemohou fungovat bez politiky a největší překážku nasycení zítřejších velkoměst představují problémy, které vytváří koncentrované bohatství. Městský a venkovský hlad jsou produkty chudoby a chudoba je důsledkem moderních potravinářských systémů. V USA se sedm z deseti nejhůře placených zaměstnání nachází v potravinářském průmyslu, přestože firmy tvořící jeho součást vykazují rekordní zisky.
Budoucí velká města nenasytíme tím, že budeme obdělávat více půdy. Spíše musíme odstranit Rousseauův sociální „kanibalismus“. To znamená pěstovat solidaritu s lidmi, které dnešní potravinářský systém poškozuje nejvíce, a využít sdíleného rozhořčení z rostoucího počtu podvyživených a špatně živených lidí ke společnému postupu za opravdovou změnu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.