CAMBRIDGE – Geniální nový hollywoodský film „Oběť pěšce“ líčí nelehký život šachového génia Roberta Jamese „Bobbyho“ Fischera – od raných dob, kdy byl ještě zázračným dítětem, až po rok 1972, kdy v devětadvaceti letech sehrál historické utkání s ruským mistrem světa Borisem Spasským. Herec Toby Maguire ztvárnil Fischera s pozoruhodnou věrností – pro ty z nás, kdo se s Fischerem osobně setkali v jeho nejlepších letech, jde o vskutku dokonalý herecký výkon.
Film zachycuje utkání, které se stalo významným mezníkem v době studené války mezi Ruskem a Spojenými státy. Zároveň vyvolává otázku, zda by tvůrčí génius Fischerova typu – hluboce problémový, ale u šachovnice navýsost efektivní – dokázal existovat v dnešním nemilosrdném internetovém světě.
Fischer si tehdy zajisté získal pozornost, ale informace se v té době filtrovaly úplně jinak než dnes. Novináři tehdy ukazovali cestu, místo aby jen otrocky sledovali povrchní informační tok na internetu. Příběh nevyzpytatelného dítěte z Brooklynu, jež se utkalo se sovětským impériem v jeho národním sportu, byl lákavým soustem pro novináře, kteří chápali význam této události. O utkání se dva měsíce den co den psalo na titulních stránkách velkých deníků z celého světa, přičemž komentátoři poskytovali živé analýzy jednotlivých tahů po dobu až pěti hodin denně.
V té době existovalo jen málo televizních kanálů. Nebyly DVD přehrávače ani služba pay-per-view. To však nebyl jediný důvod, proč lidé seděli jako přikovaní před televizními obrazovkami a sledovali partie. Bizarní prostředí, úžasné šachové zvraty a pozadí studené války učinily toho léta z Fischera jednoho z nejslavnějších lidí na světě. Nebudu si namlouvat, že si pozornost diváků získala hlavně šachová analýza, přestože jsem u klíčové třinácté partie působil jako komentátor veřejnoprávní televize.
Pro amerického šampiona byl zápas vyvrcholením dvacetileté honby za titulem, která započala v době, kdy byl ještě zázračným dítětem. Poté, co prožil celý život v relativní chudobě, přinejmenším na poměry superhvězdy (přestože se často objevoval na obálkách velkých časopisů), si konečně mohl zahrát zápas se stanovenou odměnou 250 000 dolarů. Samozřejmě to byla pouhá almužna oproti 2,5 milionům, které měli o rok dříve zaručené oba protagonisté boxerského utkání Ali-Frazier. Fischer však chápal, že americká kultura marginalizuje jakékoliv úsilí, které neprodukuje velké peníze, a tak pohlížel na šestimístnou odměnu jako na konečný symbol pokroku ve svém sportu.
Pro Rusko nešlo v zápase o peníze. Šachový svět byl už dlouho ideálním kolbištěm, na němž se měla dokázat nadřazenost komunistického systému. Ačkoliv se dnes většina lidí ze Západu tváří, že jsme odjakživa věděli, že komunismus na ruský způsob ztroskotá, v té době to nebylo tak zřejmé. Čelní seznamovací ekonomická učebnice té doby, jejímž autorem byl nositel Nobelovy ceny Paul Samuelson, stále předpovídala, že Rusko by mohlo předstihnout USA v roli největší světové ekonomiky. Abychom byli spravedliví, Rusové si šachů nesmírně považovali, přestože negenerovaly vysoké příjmy. V mnoha směrech byly šachy ruským národním sportem. Není divu, že Fischerovo donkichotské úsilí získat titul mistra světa vedl génia americké politiky Henryho Kissingera k tomu, aby mu zavolal a naléhavě ho vyzval, ať neutíká z boje, čímž Fischer v minulosti hrozil.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ať už bylo jeho postavení v USA jakékoliv, byl Fischer bezpochyby nejmilovanějším Američanem v Rusku. V zemi, kde i běžní lidé dokázali pochopit a ocenit vnitřní krásu šachů, přesahovala vznešenost jeho hry oficiální propagandu. Krátce před šampionátem rozdrtil Fischer dva velmi kvalitní soupeře neslýchaným skóre 6:0 – u hry, kde tolik velmistrovských partií končí remízou, je to ohromující výsledek. Ruští fanoušci byli údajně Fischerovým nevídaným výkonem tak nadšení, že zahltili moskevské telefonní ústředny žádostmi o informace. Po nějaké době už spojovatelky vždy jen zvedly telefon, řekly: „6:0“ a zavěsily. Koneckonců i Spasskij složil Fischerovu géniu nejvyšší poklonu, když po Fischerově inspirativním vítězství v šesté partii tleskal spolu s diváky, což líčí i zmíněný film. Američan byl možná největší šachový génius, ale Rus byl formát.
Režisér Edward Zwick se nevyhýbá ani vyobrazení démonů, které Fischera pronásledovaly. Fischer měl oprávněné obavy, že Rusové zajdou velmi daleko, aby mu zabránili stát se šampionem, avšak racionální úvahy se nakonec zvrhly v paranoiu a Fischer se začal obracet proti svým nejbližším přátelům a důvěrníkům. Stal se z něj antisemita, přestože byl sám Žid.
Lze tušit, že v dnešním internetovém světě by paranoia a osobní slabiny dostihly Fischera dlouho předtím, než se stal šampionem. Když se jím skutečně stal a přestal hrát šachy na závodní úrovni, jeho duševní choroba se výrazně zhoršila. Nikdo sice nemůže schvalovat Fischerovy jedovaté tirády a temné myšlenky, které vypouštěl v pozdějších letech (zemřel v roce 2008), ale je smutné, když si uvědomíme, že člověka s tak bezednou kreativitou a géniem, který prostřednictvím svých šachů inspiroval tolik lidí, by dnes možná čekal mnohem předčasnější konec kariéry. Žijeme v jiném světě. „Oběť pěšce“ vzpomíná na svět, v němž byly Fischerovy výkony stále ještě možné.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
CAMBRIDGE – Geniální nový hollywoodský film „Oběť pěšce“ líčí nelehký život šachového génia Roberta Jamese „Bobbyho“ Fischera – od raných dob, kdy byl ještě zázračným dítětem, až po rok 1972, kdy v devětadvaceti letech sehrál historické utkání s ruským mistrem světa Borisem Spasským. Herec Toby Maguire ztvárnil Fischera s pozoruhodnou věrností – pro ty z nás, kdo se s Fischerem osobně setkali v jeho nejlepších letech, jde o vskutku dokonalý herecký výkon.
Film zachycuje utkání, které se stalo významným mezníkem v době studené války mezi Ruskem a Spojenými státy. Zároveň vyvolává otázku, zda by tvůrčí génius Fischerova typu – hluboce problémový, ale u šachovnice navýsost efektivní – dokázal existovat v dnešním nemilosrdném internetovém světě.
Fischer si tehdy zajisté získal pozornost, ale informace se v té době filtrovaly úplně jinak než dnes. Novináři tehdy ukazovali cestu, místo aby jen otrocky sledovali povrchní informační tok na internetu. Příběh nevyzpytatelného dítěte z Brooklynu, jež se utkalo se sovětským impériem v jeho národním sportu, byl lákavým soustem pro novináře, kteří chápali význam této události. O utkání se dva měsíce den co den psalo na titulních stránkách velkých deníků z celého světa, přičemž komentátoři poskytovali živé analýzy jednotlivých tahů po dobu až pěti hodin denně.
V té době existovalo jen málo televizních kanálů. Nebyly DVD přehrávače ani služba pay-per-view. To však nebyl jediný důvod, proč lidé seděli jako přikovaní před televizními obrazovkami a sledovali partie. Bizarní prostředí, úžasné šachové zvraty a pozadí studené války učinily toho léta z Fischera jednoho z nejslavnějších lidí na světě. Nebudu si namlouvat, že si pozornost diváků získala hlavně šachová analýza, přestože jsem u klíčové třinácté partie působil jako komentátor veřejnoprávní televize.
Pro amerického šampiona byl zápas vyvrcholením dvacetileté honby za titulem, která započala v době, kdy byl ještě zázračným dítětem. Poté, co prožil celý život v relativní chudobě, přinejmenším na poměry superhvězdy (přestože se často objevoval na obálkách velkých časopisů), si konečně mohl zahrát zápas se stanovenou odměnou 250 000 dolarů. Samozřejmě to byla pouhá almužna oproti 2,5 milionům, které měli o rok dříve zaručené oba protagonisté boxerského utkání Ali-Frazier. Fischer však chápal, že americká kultura marginalizuje jakékoliv úsilí, které neprodukuje velké peníze, a tak pohlížel na šestimístnou odměnu jako na konečný symbol pokroku ve svém sportu.
Pro Rusko nešlo v zápase o peníze. Šachový svět byl už dlouho ideálním kolbištěm, na němž se měla dokázat nadřazenost komunistického systému. Ačkoliv se dnes většina lidí ze Západu tváří, že jsme odjakživa věděli, že komunismus na ruský způsob ztroskotá, v té době to nebylo tak zřejmé. Čelní seznamovací ekonomická učebnice té doby, jejímž autorem byl nositel Nobelovy ceny Paul Samuelson, stále předpovídala, že Rusko by mohlo předstihnout USA v roli největší světové ekonomiky. Abychom byli spravedliví, Rusové si šachů nesmírně považovali, přestože negenerovaly vysoké příjmy. V mnoha směrech byly šachy ruským národním sportem. Není divu, že Fischerovo donkichotské úsilí získat titul mistra světa vedl génia americké politiky Henryho Kissingera k tomu, aby mu zavolal a naléhavě ho vyzval, ať neutíká z boje, čímž Fischer v minulosti hrozil.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ať už bylo jeho postavení v USA jakékoliv, byl Fischer bezpochyby nejmilovanějším Američanem v Rusku. V zemi, kde i běžní lidé dokázali pochopit a ocenit vnitřní krásu šachů, přesahovala vznešenost jeho hry oficiální propagandu. Krátce před šampionátem rozdrtil Fischer dva velmi kvalitní soupeře neslýchaným skóre 6:0 – u hry, kde tolik velmistrovských partií končí remízou, je to ohromující výsledek. Ruští fanoušci byli údajně Fischerovým nevídaným výkonem tak nadšení, že zahltili moskevské telefonní ústředny žádostmi o informace. Po nějaké době už spojovatelky vždy jen zvedly telefon, řekly: „6:0“ a zavěsily. Koneckonců i Spasskij složil Fischerovu géniu nejvyšší poklonu, když po Fischerově inspirativním vítězství v šesté partii tleskal spolu s diváky, což líčí i zmíněný film. Američan byl možná největší šachový génius, ale Rus byl formát.
Režisér Edward Zwick se nevyhýbá ani vyobrazení démonů, které Fischera pronásledovaly. Fischer měl oprávněné obavy, že Rusové zajdou velmi daleko, aby mu zabránili stát se šampionem, avšak racionální úvahy se nakonec zvrhly v paranoiu a Fischer se začal obracet proti svým nejbližším přátelům a důvěrníkům. Stal se z něj antisemita, přestože byl sám Žid.
Lze tušit, že v dnešním internetovém světě by paranoia a osobní slabiny dostihly Fischera dlouho předtím, než se stal šampionem. Když se jím skutečně stal a přestal hrát šachy na závodní úrovni, jeho duševní choroba se výrazně zhoršila. Nikdo sice nemůže schvalovat Fischerovy jedovaté tirády a temné myšlenky, které vypouštěl v pozdějších letech (zemřel v roce 2008), ale je smutné, když si uvědomíme, že člověka s tak bezednou kreativitou a géniem, který prostřednictvím svých šachů inspiroval tolik lidí, by dnes možná čekal mnohem předčasnější konec kariéry. Žijeme v jiném světě. „Oběť pěšce“ vzpomíná na svět, v němž byly Fischerovy výkony stále ještě možné.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.